Propojení se s Tebou – to chtělo odva
hu.
JSI JAKO OCEÁN…
Na hladině Tě laskavé vlny objímají v paprscích Slunce a nad hlavou máš jen tyrkysové nebe. Tvář Ti ovívá teplý vítr…
Po chvíli získáš pocit bezpečí, a tak se odvážíš ponořit se pod hladinu. Cítíš, že se klidně můžeš potopit hlouběji, ale přitom také víš, že je to na vlastní nebezpečí…
Cesta je volná.
Víš, že Oceán je velmi silný, hluboký a nesmlouvavý.
Máš v tu chvíli opravdový respekt.
Potápíš se hlouběji a chvílemi začínáš ztrácet ten hřejivý pocit bezpečí, je Ti už zima a jsi v napětí z neznáma, ale stejně se potápíš dál a dál – nelze přestat…
Najednou je úplné ticho, klid a jen a jen voda…
Je tak tmavá, že v ní spatříš obraz svého nejhlubšího já v jeho nejčistší esenci.
Odrážíš se ve své vlastní duši.
Nejdříve zpanikaříš – co když už se nikdy nenadechneš nad hladinou, protože se ztratíš v hloubce sebe sama?
Ale pak přichází něco, co Tě úplně paralyzuje.
Vidíš a vnímáš člověka, který v té hlubině skrývá nesmírnou krásu, která lehce proniká nad hladinu, ale největší část zůstává tady v tom tichu a tmě…
NAŠEL JSI SÁM SEBE
