Taky už vám došel ten paradox? Malé děti se učí nejraději, nejrychleji, nejlépe. A my jim toho někdy předložíme tak málo. Pak přijde doba, kdy učení jazyků není tak samozřejmé, jednoduché. Je to bohužel doba, kdy děti poprvé přijdou do školy. A taky kdy jim poprvé začneme valit, co? Hlavně tu angličtinu, přece… Posíláme děti na kroužky, do ciziny, kontrolujeme učitele ve škole.
A přitom by stačilo tak málo. A já jsem to navíc přivedla do praxe. Moje čtyřletá dcerka od kojeneckého věku každý den slyší angličtinu doma, přímo ode mě. Říkám jí anglicky všechno, co bych jinak řekla česky. Jedná se o zprvu jednoduchá slova či krátké věty, později souvětí. Je u nás normální, že jednou denně “přepneme” z češtiny na angličtinu. Dcera nikdy neprotestovala, je to pro ní normální.
Problém nikdy nepřišel?
Přišel! Ve školce. Asi na 14 dní. Některé děti nevěděly co je “dog”, a dcera nebyla zvyklá doslovným překladům. Tak jsme si doma vysvětlily co jsou to cizí jazyky a proč každý rozumí jinému. Dcera se v dětském kolektivu naučila lépe pracovat s mateřštinou a na mě zbyl úkol, po zbytek dne upřednostňovat angličtinu, aby nám nevymizela ze slovníku.
A co je moje další meta?
Čekám, kdy mi za to všechno dcera vřele poděkuje. Až spolužáci se budou mučit nad slovníky a gramatikou, a ona si bude užívat krásu cizího jazyka.
