Pravidla úspěchu: Jak překonat lítost, zůstat klidný a být kreativní
Správně bych to měla nazvat tři zlatá pravidla, se kterými pořád bojuju, ale jsou sakrapravdivá. Jedno mě pronásleduje od počátku věků, dvě jsem ukořistila až teď. Tak co je to za poklady?
1. Nikdy nespolupracujte/nechoďte/nebavte se s někým, koho je vám prostě jen líto
Tohle pravidlo znám snad století a stejně ho pořád ignoruju. Počínaje klukem, se kterým jsem z lítosti chodila ještě dva roky, protože u rozchodu vždycky brečel (zkoušela jsem mu i najít holku, předvést se v nejhorším světle, chodit všude sama, aby si zvyknul, ale nakonec prostě musel brečet a mně to muselo být fuk), pokračovalo to kamarádkama, kterých mi bylo líto, tak jsem s nima chodila ven/na obědy/na diskošky/na kafe, i když byly nesnesitelné, a ráda bych napsala, že to něčím skončilo, ale bohužel!
Spolupráce s někým jen tak z lítosti mě provází bohužel i celým podnikáním, i když vím, že to nakonec skončí fakt blbě. Asi to znáte – je vám líto kolegyně, že nezvládá pracovat, protože řeší moc problémů v životě. Vyjdete z toho jako trapná snaživka, která mohla něco říct, když jí to tak vadilo. A nejste vůbec empatická! Je vám líto dodavatele, který sice není schopný dodat jedinou objednávku bez chyby nebo zpoždění, a vyjdete z toho jako nepříjemná detailistka, co si myslí, že se kvůli ní točí svět. Je vám líto zákazníka, který si jen nevšiml popisu zboží a objednal si něco, co vlastně nechtěl. Ovšem když mu zavoláte, zjistíte, že jste naprosto neschopná, neboť jste měla tušit, že potřebuje dva centimetry na šířku navíc.
Hmmm… co k tomu dodat. Pokud to jde, opravdu se vyhněte všem kontaktům s lidmi, kterých je vám prostě jen a jen líto. Ono se to nezdá, ale často jsou tihle chudáci jen velmi dobří manipulátoři, kterým rozhodně nikdy nebude líto Vás.
A souvisí s tím i moje druhé zlaté pravidlo:
2. Hlavně se nenas***!
Tak to by měla být mantra každého podnikatele. Mám ji ze skvělého kurzu Elišky Vyhnánkové o Facebooku (mimochodem obdivuhodná to žena), ale platí na všechny oblasti podnikání a asi i běžného života.
Měli byste vidět, co se děje tady u mého pracovního stolu, když vyřizuju e-maily. Naštěstí jen e-maily. Naštěstí nemusím na svou protistranu koukat v reálu. Naštěstí ještě nečelím ani jednomu obvinění z brutální vraždy v afektu. Vydržím dost, ale jsou dny, kdy se to sejde. Když potřetí urgujete dodavatele, aby Vám poslal slíbené (a zaplacené) zboží. Když po stodvacáté sháníte správce e-shopu, který vám udělal kamarád v nejméně zastoupeném programu na českém trhu, aby vám následně sdělil, že ho to neba a že s tímhle byznysem končí. Když vám systém neuloží povinné informace o zákazníkovi, když vám přijde zpět nevyzvednutá dobírka, když místo jména je u tučné objednávky “test test”…
No a pak už jen stačí, aby vám kamarádka poslala super tip na trh, kam se chystáte, bohužel ale ve fázi, kdy vy ještě čekáte na informace od pořadatele, ale na sítích už se akce promuje jako hotová věc. A tak píšete pořadateli, co se stalo, že vám přeci měl dát vědět, a on vám odpoví, že kapacita je bohužel plná, ale i tak by o vás neměli zájem, protože pouze přeprodáváte. To sakra nevěděli v dubnu, když mi slibovali, že na podzim se uvidíme?
No ale o tom je tohle pravidlo. Hlavně se nenas***! Jinak byste totiž museli poslat do patřičných míst celý svět a pak jít asi rovnou skočit ze skály. Prostě si to nebrat osobně. Chápat to jako součást své (možná děsné) práce, kterou (snad) vyváží zase série příjemných zážitků.
A z toho zase částečně vyplývá třetí pravidlo:
3. I průměrně kreativní čin je kreativním činem a posouvá nás vpřed. Žádný kreativní čin zůstane prostě jen žádným činem a neposune nás vůbec nikam.
Možná jste poznali autora – Austin Kleon. Tohle pravidlo mám od včerejška. Dává mi smysl, ale než podle něj začnu žít, bude ještě chvíli trvat. Ono je to vlastně to staré dobré “kdo nic nedělá, nic nezkazí”, ovšem s důrazem na to, že bychom něco dělat měli, pokud se chceme někam dostat. Austin tvrdí, že i když jsou naše kroky špatné a výsledky hrozné, máme se o ně dělit, aby bylo vidět, že se snažíme.
A já pointu asi chápu – jedna má bývalá kolegyně byla naprostá perfekcionistka. Z jejích rukou jste nikdy nedostali nic, co by nebylo dokonalé. Jenže toho bylo tak málo a přicházelo to tak pozdě, že byla považovaná za takovou pracovní kouli na noze. Prostě nic extra. A tak si říkám, že prostě kolem svého e-shopu asi budu muset nasekat i dost chyb, protože bez nich to prostě nejde. Ještě parkrát asi objednám zboží, které se mi nebude líbit a budu se ho zbavovat po bazarech. Asi ještě pár tisíc utopím v úžasné přírodní kosmetice, kterou si nikdo nekoupí. Asi se hned tak nezbavím přešlapů, kdy se domnívám, že něco je naprosto nádherné, ale bohužel nikdo to nechce.
Austin říká, že nic není trapné. Všechny naše činy mají své publikum, které po nás touží. Jen nás musí objevit. Ovšem jedné věci se děsím. Jedna má bývalá kamarádka (ano, bylo mi jí kdysi líto:) se rozhodla háčkovat. A kdykoliv něco vytvoří, vystaví to na Facebook. A tak se týden co týden na jejím profilu objevují nazdobené jedovatě růžové čepičky, nevkusné obaly na květináče nebo pořád dokola ty samé dečky. A pod fotkami jsou pořád jen tři lajky – od maminky, od sestry a od dodavatelky příze… V čem je chyba??? Kde je hranice mezi prodáváním sebe sama a bombardováním světa něčím, co nechce? To asi nikdo neví…
A co z toho vyplývá? Že lítost je přeceňovaná a měli bychom jí šetřit. Že i když nás všechno štve, musíme myslet konstruktivně a zvažovat, jestli náhodou jen nedoplácíme na svá špatná rozhodnutí (ačkoliv byl záměr sebeušlechtilejší) a přehnanou lítost. Že když chceme být objeveni, musíme riskovat to, že možná pár lidí uvidí i to, jak jsme trapní. Ale pevně věřím, že nebudeme trapní, když se vším naším snažením budeme snažit posouvat vpřed a dál a “neháčkovat” dokola to samé, co evidentně nikdo nehodlá ocenit.
Možná by tu mohlo být čtvrté pravidlo: Chybám se nevyhneme, ale poučit se z nich můžeme:)
Zdroj foto: Pixabay.com
