Dělala jsem včera tady ve Washingtonu rozhovor s velmi úspěšným Čechem. Mužem. Čekala jsem uspěchaného byznysmena, s iPhonem v kapse, s BlackBerry na uchu, s notebookem pod paží, který, nebude-li neustále online, bude mu cukat oko a utíkat každou minutu tisíce dolarů. Jenže on si sednul, notebook nechal v tašce, mobil (y) nejspíš taky (nikde jsem je neviděla), a když jsem se zeptala, kolik má času, uslyšela jsem:
„Já mám času, kolik potřebujete.“ Cože???
Člověk s byznysem zaměstnávajícím desítky lidí? V Americe, kde si i kávu berete do papírového kelímku, abyste u jejího pití ještě stihli telefonovat, řídit auto, vést obchodní jednání?To byl ale jen začátek. Ten muž mi prozradil ještě jednu zajímavou věc. Když jsem se ho ptala, jak vybudoval tak úspěšný byznys, řekl mi, že veškerý úspěch se vlastně dostavil až ve chvíli, kdy se vzdal posedlosti: být všude, stihnout všechno, zkontrolovat všechno (a všechny), naplánovat všechno, znát všechny a ještě ty další, kteří možná jednou budou potenciální zákazníci …
Prostě a jednoduše: tomuhle chlápkovi se začalo dařit přesně ve chvíli, kdy si po letech vzal dovolenou, rozhodl se nejít na dřeň, nikomu nic nedokazovat a svoje podnikání si užít – hlavně sám pro sebe. Že možná přijde o peníze? „Přišel bych o mnohem víc, kdybych to nezkusil,“ řekl mi.
Ale proč vám to píšu.
U nás žen totiž vnímám přístup přesně opačný. Hlavně ve chvíli, kdy nám život do cesty postaví překážky, to buď vzdáme, nebo se zakousneme ještě více. Začít znovu a dát tomu víc, to je heslo dneška. Vyhodily nás z práce? Budeme studovat. Rozešel se s námi? Šup denně do posilovny, já mu ukážu. Skomírá nám podnikání? Nebudu pracovat dvanáct, ale šestnáct hodin denně!!! Mám kolem sebe ženy, které po nocích – kromě práce a starosti o děti – píší seminárky, učí se na zkoušky, dělají tisíc a jeden kurzů, chodí třikrát v týdnu na jógu, nakupovat na jarmark a tak všelijak dále.
Co mají společné? Že to nestíhají a hlavně, že si nic z toho neužívají, protože všechny radosti se v tom kvantu a kalupu rázem mění v rutinní plnění povinností. V důsledku toho: byznys pořád nefunguje, kila dolů nejdou, děti ječí ještě víc a u zkoušky ve škole potřetí propadnou. Jsem jedna z nich, snažící se dokázat, že všechno na světě jde, když se chce.
Abyste mi rozuměli: neříkám, že nejde. Ale ptám se: co když mnohem větší úspěch a potěšení nakonec plyne z toho, co mi včera ukázal Jarek? Že si nebudete nakládat ještě víc, ale naopak, že něco pustíte a to všechno ostatní prostě chvíli necháte být?
Zdroj foto: Pixabay.com
