Zpátky ke kořenům: Proč naslouchat svým dávným snům a touhám
Po čem toužím?
Jakým člověkem se chci stát?
Jak chci, aby mě vnímali ostatní?
Takové a jim podobné, zdánlivě snadné otázky, čas od času napadnou každého z nás. To, že se s takovou větší či menší existenční krizí potýkají mladí lidé v období puberty a krátce po ní, asi nikoho nepřekvapí. Všichni si jistě pamatujeme na vlastní plamenné úvahy o tom, kterak spasíme svět. Nic nám nepřišlo nemožné. Všechno mělo nějaké řešení. U všeho jsme hledali smysl a leckde jsme ho jen neviděli. Shovívavé úsměvy starší generace jsme brali s despektem.
Co oni mohou vědět?
Už jsou dávno za zenitem.
Ničemu nerozumí.
Stali se z nich běžní členové konzumní společnosti a „nevidí“ to, co nás mladé bije přímo do očí.
Tak nějak více či méně podobně jsme si tímto obdobím prošli všichni.
Postupně, jak začínají přicházet první „dospělácké“ problémy, kdy musíme řešit „běžné“ existenční starosti, jako je placení nájmu a nějaký ten krajíc chleba navíc, ustupují naše ideály do pozadí. Začínáme se, chtě nechtě, přibližovat generaci našich rodičů. Ta změna nepřijde ze dne na den. Změna je pozvolná. Nenápadně nás rutina všedního dne a starosti, které nás začnou obklopovat, připraví o naše počáteční zapálení pro věc.
Těžko se pak ve třiceti, v padesáti nebo sedmdesáti letech snažíme rozpomenout na naše tužby, na naše přání.
Co jsem to vlastně tenkrát chtěla všechno dělat?
Nevíme.
Naše paměť je jakoby v mlze. Obklopí ji šedý závoj zapomnění a my si nedokážeme vzpomenout na tu křehkou dívku v květovaných šatech, nebo piráta s páskou přes oko, kterými jsme kdysi byli.
A i když se tomu možná dá jen těžko uvěřit, pořád tam jsou. Věrní snílci, kteří s námi kráčí bok po boku celým naším dosavadním životem a jen čekají na to, až si na ně my, dospěláci, vzpomeneme.
Až se k nim skloníme, natáhneme k nim ruku a pomůžeme jim vystoupat z našeho stínu zpátky na povrch.
Zpátky na slunce.
Netouží po ničem jiném, než se s námi opět zahledět na hvězdy a vrátit se zpátky k našim původním snům, přáním, plánům.
Rozpomenout se je někdy velmi těžké. Zdá se to být takřka nemožné. Ale pokud vytrváte, pokud budete chtít tomu malému snílkovi naslouchat, otevřou se před vámi dveře nového příběhu.
Příběhu, který jste vždycky chtěli napsat, ale pro starosti všedního dne jste se k tomu nikdy nedostali.
K příběhu, na který jste v průběhu let už možná dokonale zapomněli.
Nevadí. Všechno je přesně, tak jak má být.
Malý, trpělivý snílek se na vás nezlobí. Jen zkrátka zatím nebyl ten správný čas, abyste si s ním sedli a začali se ptát.
Ptát, na co?
Na to, kým jste chtěli, jako malí být? Jak jste chtěli změnit svět? Co vás bavilo a snad ještě stále baví, jen na to teď už nemáte tolik času?
Nechte si vyprávět příběh od vašeho snílka. Čekal už příliš dlouho na to, až si uděláte čas a budete ho poslouchat.
Jeho vyprávění vás zavede tam, kam jste se vždycky chtěli vydat. Bude to ta nejúžasnější dovolená, jakou si jen dovedete představit.
A pokud se zaposloucháte opravdu do hloubky, bude to i jedno z největších dobrodružství vašeho života.
Zastavte se a zaposlouchejte se do ticha. Slyšíte lehounký dech té drobné holčičky vedle vás? Slyšíte šeptat toho kluka v krátkých kalhotách?
Dejte jim šanci a věnujte jim pár minut ze svého života.
Nic víc, než že si vyslechnete krásnou pohádku, se nestane. A když budete poslouchat opravdu pozorně, může vám těch pár chvil změnit celý váš život.
Zdroj foto: Pixabay.com
