Když Carlos Castaneda, americký student antropologie, prožil v srpnu 1961 své první setkání s Mescalitem, jeho učitel don Juan poznal, že je “vyvoleným” člověkem, a že mu předá své “poznání”. “Naučím tě tajemstvím, která z tebe učiní vědoucího člověka,” řekl mu tehdy.
Carlos namítal, že k tomu nemá patřičné předpoklady, neboť postrádá ten správný druh odvahy. Tvrdil svému učiteli, že k jeho charakterovým vlastnostem patří spíše o činech hovořit, než je provádět. Ale don Juan, starý indián z kmene Yaqui, na to reagoval slovy: “To vše není těžké pochopit. Strach je první z přirozených nepřátel, kterého musí člověk na cestě za poznáním přemoci. Ty jsi ale zvídavý, a tím je strach částečně neutralizován. Budeš se učit sám sobě navzdory.”
Na další protesty mu don Juan sdělil, že není na takový život zvyklý, a že ho “znamení míjí”. “Máš sice vážné úmysly, ale to nesouvisí s tím, co děláš, ani s tím, co se děje mimo tebe. Prodléváš příliš u sebe (ve své mysli) a to je chyba. Z toho vzniká velká únava… Hledej a všude kolem sebe spatříš zázraky. Setrváváš-li jen u sebe (ve své mysli), unavíš se tím, a to tě činí hluchým a slepým ke všemu ostatnímu.”
“Člověk jde za poznáním právě tak, jako jde do boje – ostražitě, se strachem, s respektem i absolutní sebedůvěrou.” Splní-li podle dona Juana člověk všechny tyto čtyři předpoklady, vyvaruje se chyb, kterých se dopouštějí hlupáci. A když přesto neuspěje, prohraje jenom bitvu, a to není žádný důvod k lítosti. Po tomto zasvěcovacím úvodu ho začal poučovat o “spojenci”…
Zdroj: C. Castaneda: Učení dona Juana
Foto: Pixabay
