Pro lidskou mysl je charakteristické, že se pořád něčím zabývá, že je celý čas do něčeho ponořena. Děláme to proto, abychom zjistili, jací skutečně jsme. Bojíme se být “prázdní”, protože se bojíme pohlédnout na svůj strach.
O mnohých svých obavách samozřejmě víme, ale známe i ty, které leží hlouběji pod povrchem? A jakým způsobem tyto tajné zasuté strachy odkrýt? Jejich rozdělením na vědomé a podvědomé? To je důležitá otázka… Analytici a psychologové rozlišují povrchové a hlubinné vrstvy vědomí a strachu, jenže když se budete držet toho, co říkají psychologové nebo já, pochopíte sice možná nějakou teorii, ale ne sebe. Teorie druhých lidí jsou nedůležité, vy sami si musíte položit otázku…
Je správné rozdělit strach na vědomý a podvědomý? Nebo je jen jediný strach, který se projevuje různými způsoby?
Bojíte se spousty věcí, ale strach je pořád tentýž.
Když vám dojde, že strach nelze dělit, zmizí i celý problém tzv. podvědomí. Jakmile pochopíte, že strach je jediné hnutí, které se projevuje různými formami, stanete pak tváří v tvář problematice toho, jak se dívat jinak, než útržkovitým způsobem.
Existuje pouze jeden nedělitelný strach. Dokáže však rozštěpená, útržkovitá mysl tento celek opravdu spatřit? Je něco takového možné? Žijeme roztříštěným životem, máme fragmentární myšlení, kdy rozdělujeme věci na rozličné prvky – miluju tě/nenávidím tě, jsi můj přítel/nepřítel, tohle se mi líbí/nelíbí, moje země/tvoje země, moje zaměstnání, atd. To všechno je fragmentární myšlení.
Když se toto fragmentární myšlení pokusí zahlédnout celek strachu, nutně ho rozloží na všelijaké částice. Z toho je zřejmé, že celek strachu lze spatřit jen tehdy, když se mysl ani nehne!
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
