Naše myšlení neustále něco srovnává, porovnává a poměřuje. Ale jak můžeme vědět, že něco je například “povrchní” a něco je “hluboké”? Když například řekneme, že “moje mysl je povrchní, mdlá, slabá, omezená” – jak to víme? Jen proto, že jsme ji porovnali s myslí někoho jiného, která je mnohem chytřejší, obsáhlejší, inteligentnější a probuzenější.
Šlo by ale vlastní nedostatečnost rozpoznat bez srovnávání? Vždyť například když máme hlad, tak jej přeci neporovnáváme s hladem, který jsme měli včera. Včerejší hlad je pouhá myšlenka, vzpomínka.
Když se s někým poměřujeme, a snažíme se být jako ten druhý člověk, tak tím odmítáme, co ve skutečnosti jsme, a vytváříme si o sobě iluze. Jakmile však pochopíme, že srovnávání vede do světa iluzí a do vnitřní bídy, tak vidíme, že nás to vede jen do nových a nových konfliktů. Stejné je to i se sebeanalýzou a identifikací s čímkoli. Tohle je třeba okamžitě odhodit. Mysl pak přestane hledat (to je velice důležité pochopit), netápe už a po ničem se neshání. To neznamená, že by mysl byla se vším spokojená, ale znamená to, že už nepodléhá iluzím a pohybuje se v jiné dimenzi. Jakmile překonáme běžný rozměr naší mysli (požitky, utrpení, obavy, strach, atd.), okamžitě se otevře nový prostor (nová hloubka vědomí), který nezná rozpory, utrpení, ani pocity “jinakosti”.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pixabay
