Čemu věříme, to se pro nás stává reálné. Proto je třeba nejdříve uvěřit, že lze dosáhnout toho, po čem sníme. Jakmile uvěříme, začneme v souvislosti s požadovaným záměrem adekvátně myslet, reagovat a chovat se … jinými slovy se začneme měnit, abychom se naladily na vlnu úspěchu, ve který jsme uvěřily, že ho lze dosáhnout.
Pustit se strachu ze selhání nebo z představy, že bychom mohly (zase) zklamat. Koho? Sebe nebo jde o někoho, o kom ani netušíme, že je stále ve hře?
Často jde o víc, než si skutečně uvědomujeme. Ne, nepíšu to proto, abyste začaly, milé ženy, pátrat po tom, co třeba ani není. I to se ve světě s mnoha informacemi stává. Lidé s nejlepším vědomím přejímají možná východiska řešení, která nejsou ani jejich. Místo toho, aby propouštěli naskládaná přesvědčení někoho jiného, přijímají další …
Co kdyby … já vím, kdyby byly malované ryby, ale … Co kdybyste na nějaký čas byly pouze samy se sebou a naslouchaly hlasu srdce?
Podle čeho byste se rozhodovaly?
Komu byste v tu chvíli chtěly naslouchat?
Kdo si myslíte, že má pravdu?
Toto není apel, toto není rada, abyste se vzdaly diskuzí s ostatními. Ba naopak, drahé přítelkyně! Je to doporučení, jak se začít plně podporovat bez závislosti na reakci vnějšího světa. Plně se asociovat v autentickém Já. Umět se podpořit a nalézt řešení, které je Vaše! A současně se zapojit do zdravých diskuzí s ostatními, jejichž názory a rady budou přínosem, nikoli další zátěží. Jde o to vycítit ten správný moment: Co je moje a co je Tvoje.
Naslouchat si je kolikrát odvážným krokem následovat svoje sny a žít svůj vlastní život tak, jak bylo dávno předurčeno.
Osud? Možná. Intuice nás nevede kolikrát pohodlnou cestou, ani nezaručí 100% jistotu … tu si musíme vytvořit samy uvnitř sebe tím, že uvěříme cestě, kam jsme intuitivně vedené. Dobrá zpráva je, že jedna jistota tady je, důvěřovat intuici je vždy bezpečné.
*heart**heart**heart*
Veronika
