„Až budeš mít děti, tak to pochopíš.“
Tu větu jsem slyšela na můj vkus nějak moc často. Dvakrát za posledních čtrnáct dní stačilo. Nejdřív jsem se začala vztekat, ale pak jsem uvědomila, že bych měla nejdřív zjistit, proč se mě to vůbec dotýká? Co za ní je?
Vztek z toho, že já to vědět nemůžu, protože nemám děti? Protože jsem nenašla na rozdíl od jiných vhodný protějšek? Nebo protože mám pocit, že se nade mě povyšují?
Hledala jsem odpověď. Ano či ne, co mi na tom vlastně vadí. Někde uvnitř mi totiž bylo jasné, že to nemá být něco, co by mi mělo ublížit.
Po hlubokém zamyšlení se jsem zjistila, že je to asi opravdu o tom, že si kolikrát mezi matkami přijdu jako ta „mladá a hloupá“.
A tak jsem se nakonec rozhodla na tu hru přistoupit. Ano, říkám tomu „hra“, protože co jiného to je? Co jiného dělá život životem? Hrajeme hru, můžeme v ní dělat, co chceme, je jen na nás, jak dopadne a jak dlouho v ní budeme hrát hlavní roli. A tak když si tyto ženy myslí, že já nesmím nic říct, protože jsem bezdětná, dobře, nic říkat nebudu. Stejně to nechtějí slyšet.
Ano, nemám děti. Ale co mám, možná na rozdíl od mnohých jiných, je empatie. Ano, nemám mateřský cit, který by se plně rozvinul s porodem mého dítěte. Ale neznamená to, že se do té role nedokážu vžít. Že neznám děti, že nevím, jak se chovají, jaké umí být vztekající se, ale zároveň přítulné, něžné, dojemné. Neznám, co vše můžu obětovat pro dítě. Nevím, co bych pro svoje dítě udělala. Ale zároveň ta nevědomost neznamená, že budu stejná. A že budu jednat vždycky stejně jako všechny ostatní matky. Neznamená to, že když si moje dítě bude něco vydupávat, že to dostane. Neznamená to, že když se začne vztekat, nedostane na zadek. Neznamená to, že nebudu umět říct ne, protože si myslím, že jsou hodnotnější věci na světě než dárky.
Nemám děti. Mám se tedy stýkat jen se sobě rovnými? Hloupými (berte to, prosím, s rezervou), co ještě taky nemají děti? A jen ty, co je mají, tak vědí, o čem mluví? Nikdo jiný si v životě ničím neprošel?
Porodit dítě je úžasná věc. Přivést na svět nového tvora je něco obdivuhodného. Zázrak života a přírody. Mám obrovský respekt ke všem ženám, které toto dokázaly. Snad právě proto, že já sama to nezažila. Ale v čem nesouhlasím, tak v tom, že každá matka jedná stejně, každá se stejně stará o svoje děti, každá povoluje stejné věci, a že každá, která má dítě, ví. Existuje totiž spousta žen, které nevědí. A je také spousta žen, které chtějí, ale nemohou… Z různých důvodů – nemohly, nemohou, nebo nemají s kým. Na světě je spousta osamělých lidí…
A není fér se povyšovat nad ty, kterým nebylo dopřáno, nebo to pro ně není životní meta.
Jednou z největších lidských hodnot je totiž to, co dokážeme předat. Lidem okolo nás, světu. A to ať už s dětmi nebo bez nich.
A nepovyšování se nad ostatní, ať už v jakémkoliv směru, patří mezi jednu z nich.
Vaše DS
