V životě člověka je spoustu momentů, kdy Vám někdo řekne: “A počkej až…” Všechny tyhle věty ve Vás vyvolávají pocity, že se musí zákonitě něco změnit, že náhle budete přemýšlet úplně jinak. První takový moment v mém životě nastal, když mi bylo řečeno: “A počkej až ti bude 15.” Já jsem v tom žádný milník neviděla, prostě další narozeniny, jen dostanu občanku. Můj bratr chápal tuto větu zcela po svém, viděl tu hranici patnáctky přesně tak, jak je stanovena pro možnost vedení sexuálního života, a tak, jakmile dostal peníze k narozeninám, neustále provokoval mamku dotazem, kde se dají koupit kondomy, když už může. Tato stránka mě vůbec nezajímala a neviděla jsem v 15. narozeninách nic jiného, než že budu zase o rok starší. Za 3 roky jsem si tuto větu opět několikrát vyslechla před dovršením 18, pak to bylo “až dokončíš školu”, “až budeš chodit do práce”, “až budeš mít děti a manžela”.
A tak jsem tu, 18 už mi před nějakým tím pátkem bylo, školu jsem dokončila a hned nastoupila do práce, přestěhovala jsem se z města na vesnici, vdala se, mám dceru. A ptám se: “A kdy to přijde?” Kdy si uvědomím, že už jsem dospělá, mám dítě a manžela a všechno se změnilo? Zatím si to uvědomuju hlavně při platbách nájmu, hypotéky a dalších složenek. V těchto momentech bych se velice ráda vrátila o pár “A počkej až…” dříve. 🙂 Ale jinak se někdy přistihnu, jak večer sedím s manželem u televize, vedle spokojeně oddychuje malá a já si říkám: “Doopravdy je tohle MOJE domácnost, MŮJ manžel, já jsem MATKA?” A nevím, jestli je to tím, že jsem s těmito svými novými rolemi spokojená nebo ten pocit uvědomění přijde později, ale já pořád čekám… jen nevím, na co vlastně?
