Donedávna jsem byla ta, co čeká za dveřmi. Kdykoli jsme se někam chystali s rodinou, seděli jsme s tátou za dveřmi a notovali si v nadávání, jak přijdeme pozdě, a co té mámě tak trvá.
Nyní jsem se nevědomky přesunula na druhou stranu barikády. Zjišťuji, že řeším s mamkou, že ten nový lak na vlasy je na prd a táta zůstal v nadávání sám. A já zjistila, že jsem to před tím dělala docela špatně. Příliš dlouho jsem zůstávala v roli té, která zastává “nedbalou eleganci”, nosí velké mikiny a když se namaluje, je to jen takový záškub.
Kluci, ale i holky, vlastně všichni lidé, stále kritizují “kult krásy” a jaká je hloupost řešit krémy a malovátka. Nemluvím teď o hubenosti, honbou za dokonalostí a podobně. Ale chci-li se ve svém těle cítit dobře, přijmout ho takové, jaké je, pro mě je prvním krokem začít se o něj pořádně starat. Věnovat mu čas, věnovat mu péči. Není sebeláska právě o tom? Natřít se pleťovým mlékem a užít si, jak je moje kůže hebká.
Jsem přece žena. Celou střední školu (která se tedy očistcem pro kdehoko, ale zůstaňme u tématu), jsem si nepřipadala hezká. Od příbuzných jsem byla uznána za studijní typ. A malovátka a hadříky jsou přece kraviny. A pak jsem to jaksi vzdala. Sama jsem se do role ošklivky pasovala, ač jsem vůbec ošklivá nebyla. Komplimenty jsem smetala ze stolu, sama jsem se kritizovala, až nakonec i ostatní uznali, že mám vlastně pravdu, jo, ten nos je moc velký.
Před nedávnou dobou mě zřejmě cosi osvítilo a začala jsem se cítit jako žena, jako tvor toužící po kráse, obdivu… A nevidím to jako něco špatného. Malovátka a hadříky mohou být součástí života inteligentní ženy na úrovni. Na eleganci záleží.
A častou hlášku mého dědečka, že “nezáleží na tom, co máš na hlavě, ale na tom co máš v hlavě” opravuji na “záleží na obojím”. Sebevědomí se počítá a sebevědomí vzniká při péči o sebe. Nemyslím si, že jsem kvůli tomu hloupá barbie…
Na druhé straně pomyslné barikády mezi lidmi, kteří zdržují a těmi, kteří čekají za dvěřmi, se mi vlastně docela líbí 🙂
