Druhá knížka od Viktorie Hanišové, kterou jsem přečetla a na kterou hned tak nezapomenu.
Zpracování knihy je skvělé, pocity a myšlenky jsou moc dobře zpracované a celý příběh je sice těžký na čtení, ale velmi uvěřitelný. Myslím si, že spousta matek jenom nezáří štěstím a někdy má svého dítěte plné zuby. V Anežce je ale frustrace koncentrovanější a i negativní pocity jsou popsány velmi syrově, bez servítek. Stejně tak přístup k Agnes, odmítavý ze všech stran, zažívá spousta dětí a tady je popsaný úplně bez obalu.
Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano.
Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.
