Možná mi to nebudete věřit, ale myslela jsem si, že já a šicí stroj nikdy nebudeme kámoši. Ale opak je pravdou, sice to trvalo, ale funguje to mezi námi. 
Začalo to už když jsem byla malá. Moje mamka, která je vyučená švadlena, mě nikdy ke stroji nepouštěla, tedy respektive jednou jsem se ke stroji tajně pustila sama a nedopadlo to dobře. Mamka samozřejmě na všechno přišla. Mamka mě k tomu nepouštěla, protože se bála, že nejsem tak šikovná a že si spíš něco udělám. No a tak to vzniklo, tak nějak jsem přestala mít “chuť” na to šití.8-)
Nebrala jsem to nijak zle, protože každý umí něco a přece nemůžu umět všechno. (Já zase dobře peču a mamce to moc nejde *psss*)
Jenže od doby, co jsem na mateřské, tak jsem sem tam zaslechla narážky, že už bych to mohla zkusit, protože, co bude s těmi šicími stroji, když se s mamkou něco stane. Tak jsem se tedy rozhoupala.
Shodou náhod se jedna známá zbavovala šicího stroje, tak jsem si ho vzala.*gift*
Samozřejmě jsem musela pozvat mamku, aby mi to vysvětlila *smile*, takže to není pro mamku překvápko.
Nemám na to sice moc času, ale i tak jsem se pustila do celkem odvážného prvního projektu. Když jsem totiž viděla tu látku, tak jsem měla hned jasno.
Rozhodla jsem se, že ušiju ozdobné vlaječky pro syna. Vzhledem k tomu, že včera oslavil první narozeniny, tak to byla součást dárku.
Vlaječky zdobí ohrádku s hračkami.
Mamka to sice ještě neviděla, ale doufám, že ji aspoň na chvilku spadne brada 
a budu pochválena.
Takže moje milá mamko: Konečně taky šiju a o stroje se nemusíš bát *heart* :-*
Vlaďka
