Možná mi to nebudete věřit, ale myslela jsem si, že já a šicí stroj nikdy nebudeme kámoši. Ale opak je pravdou, sice to trvalo, ale funguje to mezi námi. 😀
Začalo to už když jsem byla malá. Moje mamka, která je vyučená švadlena, mě nikdy ke stroji nepouštěla, tedy respektive jednou jsem se ke stroji tajně pustila sama a nedopadlo to dobře. Mamka samozřejmě na všechno přišla. Mamka mě k tomu nepouštěla, protože se bála, že nejsem tak šikovná a že si spíš něco udělám. No a tak to vzniklo, tak nějak jsem přestala mít “chuť” na to šití.8-)
Nebrala jsem to nijak zle, protože každý umí něco a přece nemůžu umět všechno. (Já zase dobře peču a mamce to moc nejde *psss*)
Jenže od doby, co jsem na mateřské, tak jsem sem tam zaslechla narážky, že už bych to mohla zkusit, protože, co bude s těmi šicími stroji, když se s mamkou něco stane. Tak jsem se tedy rozhoupala.
Shodou náhod se jedna známá zbavovala šicího stroje, tak jsem si ho vzala.*gift*
Samozřejmě jsem musela pozvat mamku, aby mi to vysvětlila *smile*, takže to není pro mamku překvápko.
Nemám na to sice moc času, ale i tak jsem se pustila do celkem odvážného prvního projektu. Když jsem totiž viděla tu látku, tak jsem měla hned jasno.
Rozhodla jsem se, že ušiju ozdobné vlaječky pro syna. Vzhledem k tomu, že včera oslavil první narozeniny, tak to byla součást dárku.
Vlaječky zdobí ohrádku s hračkami.
Mamka to sice ještě neviděla, ale doufám, že ji aspoň na chvilku spadne brada 🙂 a budu pochválena.
Takže moje milá mamko: Konečně taky šiju a o stroje se nemusíš bát 🙂 *heart* :-*
Vlaďka
