Za první chovatele koček jsou obecně považování staří Egypťané. Několik exemplářů kočky plavé přinesli pravděpodobně do Egypta válečníci z tažení proti Nubii. Byly ochočeny a poté s péčí chovány. A to zcela z praktických důvodů – Egypťané poznali, že za přispění koček snáze uchrání své zásoby zrní před invazí myší a krys. Zachránkyně před nouzí se proto těšily velké vysoké úctě a nakonec byly povýšeny mezi božstva.
Skutečně božské časy měly egyptské kočky asi od roku 2040 do roku 1785 př.n. l. Žily v chrámech a obsluhovali je služebníci, zaměstnávaní jen k tomutu účelu. Sám bůh slunce Ra, tehdy jedno z nejvyšších božstev, byl zobrazován kromě jiného s kočičí hlavou. Centrem kočičího kultu byla především Héliopolis. Zde byl Ra vzýván, zde stála velká socha kočky s podivuhodnými schopnostmi: podle postavení Slunce se jí rozšiřovali a zužovaly zornice a jednou za hodinu močila.
Ra měl dceru jménem Bastet. Byla to bohyně měsíce, plodnosti a rodiny. Zpočátku měla lví hlavu, později však byla znázorňována jako kočka. Její chrám stál v Búbastide v jihovýchodní části nilské delty. Na tomto místě vznikl také obrovitý kočičí hřbitov, kde Egypťané pohřbívali jednou ročně s nádhernou ceremonií svá zemřelá božská zvířata.
Egypťané pod trestem smrti zakazovali vyvážet kočky mimo území své říše. Přesto se pochopitelně pašovaly za hranice a draze prodávaly jako vzácné klenoty. Zákon často přestupovaly i samy kočky. Obchodní lodi je mívaly na palubě jako ochranu před myší pohromou, v cizích přístavech se však často ,,vypařily”.
Potichu a nenápadně se také dostaly přes Persii do Indie a odtud dokonce až do Číny a Japonska. Je doloženo, že už kolem roku 1500 př.n.l. žily kočky na asijských císařských dvorech. Zda byla tato zvířata skutečně potomky africké kočky plavé nebo zda jejich pramáti byla asijská divoká kočka, zůstane už navždy zahaleno tajemstvím. Dnešní čínská kočka se přinejmenším velmi podobá asijské divoké kočce: obě mají svislé uši. V Číně se kočce říká ,,mao”. Nejde jen o napodobení kočičího mňoukání, toto slovo znamená rovněž ,,zrno”. Pojmenování samo prozrazuje, nad čím kočka bdí: nad obilím své země. Staří Číňané uctívaly kočky jako zvířata přinášející štěstí a symbolizující dlouhý život. Za dobrou lovkyní myší nelitovali peněz a ,,mao” se samozřejmě objevovala i na uměleckých dílech.
Na evropské půdě stanuly měkké kočičí tlapky poprvé asi roku 500 př.n.l. Nejdříve se dostaly do Řecka a později také do Itálie. Za vlády římského císaře Augusta přinesli syrští mniši několik koček i do Říma, kde se staly ozdobou salónů boháčů. Brzy ale vyšlo najevo skutečné poslání lovců myší. Římští legionáři si je pak brali s sebou na válečná tažení na sever. Tak se stalo, že Británii nedobyli pouze Římané, ale i kočky. Až dodnes se v Anglii, Skotsku a Walesu věří, že kočka přináší štěstí. Praví, že když vyháněl svatý Patrik z ostrova jedovaté hady, stála mu kočka po boku.
Tolik trošku historie z knihy ,,Co mi chce má kočka říci?” od Helen Ann Augstové.
