Rekonstrukce bytu a sebereflexe
Jelikož jsem se dle Ifči Edith rozepsala před pár lety poněkud více, rozdělím tuto moji tvorbu na 5 částí. A jestli vás to bude bavit i po té první, budu přidávat 🙂
Jsem bohém.
Trvalo mi několik desetiletí, než jsem byla ochotna si to uvědomit a přijmout. Donedávna jsem měla pocit, že musím poslouchat dobře míněné rady mé mámy a později manžela a že bych měla fungovat jako vzorná dcera nebo ideální manželka. Jenže…..ono tam bylo vždycky to „bych měla“…….
Moje máma věděla, že obvykle dojíždím na poslední chvíli a že to mám tak v životě nastavené, ale vždycky mi věřila, že co mám zvládnout, zvládnu. Ne že by se jí to ale líbilo. Všemožně se mě snažila dostrkat k činnosti a já se fakt snažila jí udělat radost. Bohužel. Nikdy jsem nechápala, proč se musím stejně jako ona desetkrát denně převlíkat podle toho, co dělám nebo kam jdu. Měli jsme oblečení „na ven“ a „na doma“.
Na ven se rozumělo do školy a mezi lidi a na doma byly většinou tepláky a to, co už se nedalo nosit na krásno. Tohle rozdělování mi přišlo v dospívání zbytečné. Ven jsem moc nechodila a doma na gauči s knížkou jaksi nebylo možné se zašpinit. Četla jsem hodně a vůbec byla hodně doma, o nějakém lezení na stromy nebo závodech na kolech nebylo ani řeči. Kuchyni jsem se vyhýbala jak čert kříži, takže ani tam zašpinění nehrozilo. Často přemýšlím nad naším rozdílným přístupem. Máma považuje za své výchovné selhání, že ve mně nedokázala vypěstovat smysl pro pravidelnost a pořádek dle jejích představ a já mívala výčitky svědomí, že se to prostě neumím naučit. Zatímco mně vůbec nevadí nádobí v dřezu, ona bytostně nesnáší jedinou neumytou lžičku a všechno okamžitě umývá. Já tančíc po kuchyni stále objíždím hadrem okapané okraje dřezu, linku i vodovodní baterii (což naopak pro mámu není absolutně důležité), ale nechávám bez povšimnutí horu špinavých talířů a hrnců (maximálně jsem se naučila je umně naskládat na sebe, abych mohla nalít vodu do konvice na vaření kávy).
Máma měla doma vždycky uklizeno „co kdyby k nám přišla návštěva, co si pomyslí?“, zatímco já návštěvě uvařím kafe a povídám si s ní a teprve až odejde, koukám kolem sebe jejíma očima a vlastně s křížkem po funuse trošku dávám byt do pořádku. Jednou dávno jsem přišla za kamarádkou. Chtěla jsem jen na chvilku něco probrat a pokecat a ona mě hned ve dveřích zastavila „ani tě nepozvu dál, uklízím a mám moc práce“. Tehdy jsem si uvědomila, že takhle se chovat nechci. Pro mne jsou nejdůležitější vztahy s lidma kolem mě a když za mnou ti lidi přijdou, asi mi nechtějí počítat drobky na zemi, ale potřebují mou pozornost. Teď jsem si představila mámu, jak mi oponuje, že do uklizeného bytu ta návštěva přijde radši…..Ano, moje máma je jiná než já. Nejdřív povinnosti a teprve potom zábava. Jenže když těch povinností je stále moc a víc, kdy bude čas na tu zábavu? A budu mít pak ještě elán a sílu něco podnikat?
Já lidi k životu prostě potřebuju a celkem nerozlišuju, jestli jsou skuteční živí a jdu s nima na pivo nebo dvě deci, anebo s nimi komunikuju přes internet. Jestli je tohle závislost, pak jsem závislá. Neumím se zavírat doma a stále něco dělat a upravovat, musím mít kam jít, s kým povykládat. Právě už rok rekonstruuju byt. Koupila jsem ho docela funkční – aspoň tak vypadal, ale chtělo to nové topení a s tím se nakupily veškeré změny a předělávky. Teď byla u mne asi 14 dní máma. Na její náturu jsem s tou rekonstrukcí moc pomalá a spoustu věcí by už měla dávno hotovou. Je nespokojená, že ještě nemám dodělanou toilet, že nemám obkladačky mezi kuchyňskou linkou, že ještě stále nemám byt v cajku. Já jsem naopak spokojená, že mi jede počítač a internet, televize, že mám kde spát, co jíst, v čem uvařit.
Nicméně s tou rekonstrukcí jsem si parádně zavařila. Jak se říká „odpíraného chleba největší krajíc“, nepřála jsem si nic míň, než bydlet a současně v tom bytě nenechat kámen na kameni.
Zdroj foto:Pixabay.com
