Dneska jsme se ráno s manželem sbalili a jeli k nedalekému lesu,
abychom si dopřáli trochu houbaření a hlavně procházku v přírodě.
I kdybychom „houby našli.“
Na odbočce pod lesem již stálo jednou auto a z něj vyskákaly tři ženy a jedno
asi dvouleté dítě. Nestačili jsme žasnout, neboť všichni byli oblečeni do kraťasů
a tílek, i ten prcek měl tričko s krátkým rukávem a šortky.
Tak za mě tohle oblečení do lesa rozhodně nepatří. A hlavně ne letos v létě,
kdy je daleko větší výskyt komárů, všude klíšťata a různí hmyzáci,
jak říkám všemu, co létá a bzučí.
Než jsme stihli vylézt z auta my, a vzít si košíky, ženy se již hnaly do kopce,
aby tam byly první. Nevím, k čemu jim to bylo, když já jsem šla za nimi
a sbírala jsem od počátku lesa houby.
Začalo to křemenáčem, pak různé hřiby, růžovky, atd.
Po chvíli se pozastavily a když viděly, že já se stále shýbám a trhám a čistím
houby, vracely se zpět ke mně. Směšné. Nebyly to jistě žádné zkušené houbařky.
Tohle se nedělá. Každý si má jít svou cestou. Nakonec se vydaly jinou cestou
než já, která jsem již měla půl košíku hub.
Je mi ovšem jasné, že ne každý sbírá růžovky, ale dámy nebraly ani hřiby
kováře. Nebo je neviděly?
Po hodině jsem se vrátila k autu, kde jsem svoje houby čistila a ženy vylezly
z lesa a měly sotva polovinu toho, co já. A to byly tři (a dítě).
Manžel přišel zase z jiné trasy za další hodinu, měl narvaný velký koš a říkal mi,
že kdyby to měl ještě kam dávat, sbíral by dál.
