Knížku jsem si půjčila v knihovně převážně z důvodu, že jsem na ní četla poměrně hodně kladných recenzí. Podle obálky knihy jsem si tedy myslela, že hlavní hrdina bude minimálně sedmdesátník.
Musím se přiznat, že mi četba trvala docela dlouho, chvílemi mi byl hlavní hrdina dost nesympatický, přišel mi jako nevrlý, protivný bručoun. Až postupně s přečtenými stránkami jsem začala více chápat důvody jeho chování a samotnou povahu. Nakonec se z něj vyklubal vcelku sympatický chlapík se smyslem pro rodinu a pořádek.
Ovemu je 59 let. Řídí saaba. To, že byl na pozici předsedy družstva vystřídán už před pár lety (což on sám považuje za převrat), mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce strážce pořádku. Samozvaného strážce pořádku.
Když se do protějšího domku přistěhují noví sousedé a místo pozdravu se jim jen tak mimochodem podaří nacouvat do Oveho poštovní schránky, spustí se kolotoč nečekaných událostí — začíná příběh o překvapivém přátelství, toulavé kočce a prastarém umění řídit. Příběh, který od začátku promění všechny, kdo se s Ovem dostanou do styku.
Román Fredrika Backmana o starém vzteklounovi odvedle komicky ztvárňuje řadu situací, které nám jsou důvěrně známé. Je to kniha, jež dokáže stvořit svůj vlastní svět, ale zároveň nám říká něco důležitého o nás i naší době.
