Knížka, kterou jsem před pár lety vyhrála v internetové soutěži a před časem jsem se k ní znovu vrátila.
Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu.
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis, za tuto knihu pak získala několik významných mezinárodních ocenění. Příběh, který na vydání v českém jazyce čekal více než 30 let.
Tato útlá, jen 117 ti stránková knížka v sobě nese tak obrovské poselství a sílu, že vydá ze několik set stránkový román. Velmi mě zaujala skutečnost, že se v životě Dáši objevila rodina Popperových, které jsem vždycky považovala za románové postavy z knížek Oty Pavla, ale teď se pro mě stali skutečnými.
Z počátku jsem trochu nechápala, proč se vede tak obrovský boj o autorství, vždyť moc nezáleží na tom, kdo je uvedený na obálce jako autor, jde přeci především o to, aby se příběh dostal mezi čtenáře a tak se mohla šířit osobní zkušenost přeživší holokaustu. Až po dočtení poslední stránky jsem pochopila, jak moc to pro paní Dagmar bylo důležité, opakovalo se přesně to, co ji kdysi udělali nacisti, sebrali jí jméno. Když už v životě ztratíte domov, vzdělání, rodinu, to poslední co z Vás dělá člověka je Vaše jméno. A když ztratíte jméno, už prostě nejste!!
