Kapitola 2: Poutníci po vlčích stezkách
Příchod zimy přináší obnovu lidské války
Byla polovina října a nudný, vlhký podzim se blížil ke konci. Nebe bylo bledě modré, vítr surový, zatímco dole v nížinách pár zbývajících zvonků vřesu a borůvek odolávalo svižnému ledovému větru, který šeptal a syčel nevítané noviny o příchodu zimy.
Na východ od nejvyšších špiček Nebezpečných hor bylo Údolí vlků, dlouhá planina, která v létě byla útočištěm Věčných vlků. Zde přes jeho rozbitou kamenitou půdu vyrazili poslední ptáci neklidně pro své poslední krmení, před migrací do nižších poloh Nebezpečných hor, které se tyčily směrem na západ, klidné a studené, lehce posypané závanem sněhu z předešlé noci.
Údolí vlků a život v horách
Příkré, temné útesy Nebezpečných hor se tyčily nad samotné Údolí vlků, byly už zasypány sněhem. Nyní zde byl domov pouze havranů, a také zde dnes ráno přelétal osamělý orel, jehož samice z léta zemřela. On se v uplynulých dnech stále vracel zpět, v dešti a mlze, a teď za slunce, prováděl osamělé hledání samice, kterou ztratil. Jeho křídla byla bronzovo-zlatá, jeho ocasní pírka byla bílá a jak kroužil výš a výš, jeho žlutý zobák chytal světlo každým pomalým, smutným pohybem.
Na Nebezpečných horách, jejichž skalní výčnělky jsou proloženy hrubým porostem, rašelinné a podmáčené, se tmavý povrch rybníčků vody zachvěl stoupajícím větrem a začal mrznout.
Vlci samotní byli roztroušeni kolem, málo viditelní, ale často schoulení před větrem za skalami a v drnech trávy a užívající si posledního tepla ze slunce a čekající na jejich vůdce smečky Klimta, aby oznámil konečný odchod do nižších zimovišť, do Temného lesa nebo Údolí Vlků, které leží z dohledu.
Příprava smečky na odchod
Mohli by vyrazit později dnes, možná zítra, ale teď byl čas nenuceného pozorování útesů a modrého nebe, mhouření očí proti větru, s čichání slábnoucí vůně tlející letní vegetace, dávno zašlých zajíců a sviště, který byl hluboko pod nimi ve svém hlubokém kamenném domově.
Smečka byla složena pouze z jedenácti členů – šest dospělých, včetně Klimta a Elhany – vůdce a vůdkyně, a pěti mláďat, které se narodila Elhaně před devíti měsíci, teď už plně dospělými členy smečky. Nyní byli všichni potichu, až na dva starší vlky, kteří si šeptali: Tervič, svalnatý, stále mladě vypadající bukovinský vlk, který byl první, kdo se přidal ke Klimtovi v nejistém snu a k úkolu, kterým byli Věční vlci, a Kobrin, obrovský vlk, ale teď už starý, bývalý válečný magnát všech ruských smeček, který přišel do Srdce krajiny sloužit vůdci, v jehož osud věřil.
“Klimt zřejmě rozhodne, že bychom zde měli zůstat další noc a opustit to zde ráno, až se počasí zklidní,” řekl Tervič. “Jemu se zdá těžké probírat věci s Elhanou, ale ti dva spolu musí mluvit, když mají společně vést smečku v určitém zdání harmonie během přicházející zimy.”
Kobrin přikývl, jeho široká tvář byla plná vrásek a šedá, jeho hrubé, odřené tlapy byly skoro dvakrát větší než Tervičovy.
Narušení klidu letadly
Všichni vypadali vyrovnání, vše v pohodě, vše…
Kobrin se začal hrbit, když se orel vysoko nad skálami najednou otočil, aby se ukryl mezi skály, když havran najednou vyletěl z této strany skály. Vlk se otočil na záda, temně zavrčel, a skočil hlouběji, do více chráněné rokle ve skále.
“Co to…?” zavrčel Kobrin.
S kňučením a ohlušujícím zavytím byla podzimní pohoda pryč s příletem lidských letadel. Najednou jim letadla hrozila z nebe, masivní, děsivá, vydávající ohlušující hluk, s odrážejícími se ozvěnami v útesech všude kolem. Potom, jak rámus ustal, začali vlci přemýšlet, co to zničilo jejich pohodu. Přilétly první zvuky padajících kamenů blízko i daleko, výsledek nových a cizích vibrací ve vzduchu rušící v rozsedlinách a útesech skal.
Ale dříve než vlci mohli popadnout dech, následovalo něco horšího. Dříve než letadla odletěla do dáli a zmizela z dohledu, přišlo hluboké a rezonantní BUM-BUM, lidských bomb, daleko od Nebezpečných hor, dole v Údolí vlků, tam, kam vlci chtěli jít, tam, kde je lidé teď předběhli.
BUM-BUM!!!
Jako srdce, které zapomnělo bít a teď bolestně lapá po dechu… Vlci najednou ucítili svůj věk a vzpomněli si, jak křehká je jejich smrtelnost.
Znovu “BUM-BUM!”, nyní tak obrovské, a děsivé, že se útesy zatřásly, a vlci, překvapení a v pohotovosti, dokázali pouze stát a civět jeden na druhého, uši nastražené tam a zas zpět, protože se zdálo, že nebezpečí nepřichází z jednoho místa.
Plánování a vyslání průzkumníků
Ale dříve než je Klimt mohl svolat dohromady, nebo si jejich válečník Kobrin udělat představu, co se děje, dříve než Elhana, vůdkyně smečky, mohla instinktivně přitisknout štěňata k zemi, letadla se objevila znovu nad hlavami a tak najednou a tak surově jako předtím.
RRRRRtrrr… šššššš….. ratata, způsobovalo násilí v uších, divoké oči pozorovaly mizení temných, zlovolných křivek, aby na nebi bylo opět mírné podzimní podnebí.
Pak bylo po všem, poslední kámen spadl a havrani se vrátili zpět do hnízd, z kterých odlétli, a vlci hleděli jeden na druhého s výrazem ohromení, zoufalství a cítili… ne, věděli… že jejich svět už nebude nikdy úplně stejný.
Klimt svolal Kobrina a Terviče, aby zjistili, co může bombardování Údolí vlků znamenat pro smečku a okamžitě je vyslal na průzkum. Oba byli dobří průzkumníci a pouze se slovem potvrzení Klimtovi a jeden druhému byli pryč – Tervič se chopil vedení, jak vždy dělal na takových dobrodružstvích, s netečným Kobrinem hned za sebou. Když zmizeli, domácí horské ticho se začalo vracet na Nebezpečné hory, ale nyní bylo doprovázeno nepříjemným pachem výparů z letadel, dusivým a štiplavým.
“Kde je Lounel?” dožadoval se Klimt ve snaze přijít na jiné myšlenky. Lounel byl jeho rádce v otázkách duše a byl to vlk, který často na určitou dobu zmizel – sedí a přemýšlí, říkali někteří, nebo pouze sedí, podle jiných.
“On svádí Merrow,” odpověděla Elhana, Klimtova družka a matka pěti mláďat, dvou samečků a tří samic, nyní dostatečně dospělých na to, aby byli zasvěceni do denodenního lovení smečky, hlídání a průzkumných úkolů.
Merrow byla jedna ze samic, a stále nejslabší ze všech. Ona byla slabá od narození, bez fyzické síly, aby se mohla utkat s Tarou, nejzuřivější samicí, tou, která se pravděpodobně stane vůdkyní, až Elhana příliš zestárne. Merrow ani neměla dobrý smysl pro humor, jako její sestra Rohan, kterou měli všichni rádi.
Ale Merrow přežila a smečka začala vidět jiné její kvality, jedna z nich byla duchovní síla, která přišla s tím, že byla tak dlouho slabá, a že kopala hluboko do vnitřních zdrojů, které její sourozenci nikdy nepotřebovali objevit.
Ráda o samotě bloudila, možná je to nebezpečné, kvůli maďarským vlkům, kteří žili na jižním svahu a také lidé byli neustále lovící nebezpečí. Ale když byl život ve smečce pro ni moc, chtěla najít místo, kde bude sama, a tam provozovat své pozorování hvězd nebo pohybu mraků. Mezi dospělými měla blízko k excentrickému Lounelovi, a on ji často sledoval – jako ten den, kdy přeletěla letadla a všechno se začalo měnit.
“Tak tady jsou, právě přicházejí,” řekla Elhana, uklidněná, že vidí své mládě zpět v bezpečí u smečky, ačkoliv její role matky byla od jara pryč.
Smečka v očekávání
Klimt odpočíval. Jeho první syn, Solar, stál ochranitelsky před Raute – starou, slepou maďarskou vlčicí, kterou smečka vzala do svého srdce pod ochranu v době, kdy se narodila mláďata. Předala hodně vědomostí o tradicích a odsuzovala způsoby nové generace Maďarů. Její druh byl brutální vůdce Maďarů Hassler, kterého porazil Klimt předtím, než vedl vlky do Srdce krajiny. Ačkoliv Raute nyní byla stará, smečka si ji velmi vážila.
Solar byl nejsilnější ze sourozenců, jejich přirozený vůdce, nikdo nepochyboval, že až přijde čas, aby Klimt předal své místo mladšímu vlku, že z jeho dvou synů to bude Solar, kdo zaujme jeho místo. On byl silný a spolehlivý, a ujal se své odpovědnosti ve smečce dřív, než kterýkoliv z jeho sourozenců – a dlouho předtím než jeho nevyrovnaný bratr Lunar, Klimtův druhý syn.
“A kde je Lunar?” zeptal se Klimt podrážděně, neboť někde tady před chvílí byl a teď zmizel.
“Šel přivítat Merrow a Lounela,” řekl Solar unaveně, protože, stejně jako Klimt, neměl velký zájem o takové projevy náklonnosti.
Merrow s Lunarem si rozuměli nejlépe ze sourozenců a ke smečce doléhal jejich hlasitý smích, jak je Lounel vedl zpět.
“Lunare… Lunare!” vyštěkl Klimt v šoku, který teď všichni měli, a kvůli vážnosti průzkumu, na který právě šli Kobrin a Tervič, se zdál smích nemístný. Lunar mrkl na Merrow a okamžitě si šel sednout k Solarovi, vedle něhož vypadal bezvýznamně, jeho srst byla světlejší a hrubší a jeho uši nikdy nevypadaly tak bystré jako uši rozeného vůdce.
Merrow se na něj smála a šla na Elhaninu stranu, ale usadila se dále, než by chtěla, protože Tara jí nechtěla pustit a vrčela, když přišla moc blízko. Tara byla nejméně přitažlivá z nich všech, ale mezi svými sestrami byla dominantní, ale zřídkakdy šikanovala silnější Rohan, na rozdíl od křehké Merrow.
Klimtova rozhodnutí
“Zůstaneme v doupěti, dokud se Kobrin a Tervič nevrátí, což nejspíše do zítra nebude,” řekl Klimt. “Solare, ty budeš hlídat na východě společně s Tarou. Lounele, ty si vezmi západní stranu, ty znáš tyto cesty dobře. Merrow, ty zůstaneš se svojí matkou, a Lunare, ty…”
“Hmmm?”
“Ty zůstaneš se mnou, tam, kde na tebe uvidím. Teď není správný čas na procházky. Ty a já se umístíme blízko Velké pukliny, protože Maďaři mohou doufat, že zvuky bombardování našeho teritoria můžou znamenat, že jsme utrpěli újmu a mohli by to přijít prozkoumat.”
Plán, který Klimt uvedl, byl známý. Byl používán dost často, když se vyskytlo nebezpečí a síla smečky byla oslabená, když nejzkušenější samci byli na průzkumu. To byl důvod bedlivého sledování a držení se blízko u sebe. Klimt v takových situacích nikdy neprozradil ani nejmenší strach, a fakt, že se rozhodl zůstat v Nebezpečných horách přinejmenším znamenal, že cítil pouze slabé ohrožení a to, že by Tervič a Kobrin mohli zjistit, co potřeboval vědět.
V každém případě, léto bylo dlouhé a lovení těžké a Klimt chtěl tyto poslední dny deprimujícího podzimu využít k promluvení s Elhanou – opravdovému promluvení – o jejich budoucnosti, teď byla mláďata plně dospělá.
Problém, který nastínila Tervičova diskuze s Kobrinem, byl vlkům dobře známý a znepokojoval je. Nikdo nutně nepředpokládal, že vůdce a vůdkyně budou rádi spolu, jejich role byly výhradně určeny jejich úspěchem být dominantní ve smečce – láska jednoho k druhému byl pouze bonus. Povinnost ke smečce, a také jeden k druhému, a nakonec úsilí mít se rádi byla otázka priorit.
Ale vzájemná láska pomáhá smečce v těžkých časech, a láska mezi vůdcem a vůdkyní, nejvzácnější z komodit, je pro smečku opravdu požehnáním. Ale i u takto šťastných smeček, může být vůdce či vůdkyně poražena jiným a láska i přesto může zůstat zde, povinnost však donutí partnera klesnout v hierarchii smečky a možná úplně opustit smečku.
Zdroj foto: Michaela Nováková
