Myslíte, že vás navigace zachrání? Chyba. Už ten rod: TA navigace. Bavte se s Alicí. 🙂
Pohled policisty jasně říkal: holky, sem mi už nejezděte..
To je stará známá věc, že ženské neumějí číst v mapách a vůbec jejich orientační smysl je, řekněme to kulantně, poněkud nedokonalý. Nejsem výjimka, patřím k nim také. Pokud řídím, musí se mi včas říct, zda na další křižovatce doprava nebo doleva, tak včas, abych si stihla uvědomit, kterou rukou píšu a která je tím pádem doprava. Jinak si můžete být jisti, že zahnu přesně opačně. Pokud jedu s manželem někam, kde jsme ještě nebyli, je mi dovoleno připravit itinerář, volant je mi i na známých cestách svěřen pouze ve výjimečných situacích, a to výhradně pokud je manžel indisponován, buď alkoholem nebo tou skutečností, že se pokusil udělat si manikúru na cirkulárce. Pak ani neremcá, kudy a jak jedu.
Nám ženám nedělá problém zeptat se na cestu, když jsme v úzkých. To chlap rozhodně nedopustí, aby vypadal jako pitomec, který přehlédl odbočku. Jako když jsme se vraceli z dovolené a trochu zakufrovali v Hradci. Po projetí jedné a té samé křižovatky už potřetí, jsem nesměle špitla, že bychom se mohli někoho zeptat. Nebyla jsem hodna odpovědi. Dálnici jsme našli, ale nacházeli jsme se na úplně jiné silnici, dálnici jsme minuli a marně hledali nájezd. Prohlédli jsme si několik vesnic královéhradeckého kraje, až v jedné to manžel konečně vzdal, no půlnoc klepala na okno a už jsme byli oba utahaní, a zeptal se okolo jdoucí slečny, která měla při chůzi trochu širší záběr chodníku, nicméně vstřícně vysvětlovala, kudy k dálnici. Dost složitě. A manžel: Já tu dálnici támhle vidím, to tady někde není nájezd? Slečna: Je, když pojedete támhle přes pole, tak tam najíždí místní, ale normální oficiální nájezd tam není, občas tam chytají, ale teď v noci tam nikdo nebude. Nebyl. Jen nám zapomněla říct, že pár metrů musíme jet v protisměru…..
Díky svému orientačnímu „nesmyslu“ mám spoustu vtipných historek. Třeba když jsem jela do Hamburku, do přístavu. Navigace tehdy neexistovala. I našla jsem si na mapě, kde sjedu z dálnice, aby to bylo co nejjednodušší, no a pak se zeptám, že. Ano, správně jsem sjela, zastavila u první benzínky a šla se zeptat. Až potud plán fungoval bezvadně. Pán byl ochotný, vyšel se mnou před pumpu a vysvětloval: je to strašně jednoduchý, pojedete támhle, na té křižovatce zahnete doleva a pak už uvidíte ukazatele. Prima. Jela jsem ukázaným směrem, zabočila doleva, dojela na další několika proudovou křižovatku a usilovně mhouřila oči, abych viděla na ty malý cedule. Zároveň sledovala provoz, abych se nepodívala do kufru přede mnou jedoucího auta. Nebyla šance tu ceduli přečíst včas. Tak jsem opět zastavila, zeptala se a dozvěděla: to je hrozně jednoduchý, pojedete támhle, na křižovatce doprava a pak vás ukazatele navedou. No někdo, kdo nemá tisíc dioptrií možná vidí nějaké ukazatele, já ale ne. Po hodině bloudění v kruhu jsem to vzdala, našla stanoviště taxíků a vysvětlila taxikáři, že potřebuju, aby jel přede mnou do přístavu. A on povídá: ale já vám vysvětlím, kudy pojedete, to je hrozně jednoduchý… U této věty jsem ho zarazila. Dodnes, když mi někdo o něčem řekne, že je to hrozně jednoduchý, jsem okamžitě ve střehu. Taxikář tehdy nevěřícně vrtěl hlavou a pak i můj manžel, pro kterého jsem tehdy jela. Divil se, že jsem to našla, že to nečekal a já odpověděla, že jsem přijela taxíkem. A kdes nechala auto? No kde, je tady na parkovišti, taxikář jel přece přede mnou, protože jinak bych to odstavené auto už nikdy v životě nenašla.
Nebo když jsem jela s kolegyní do pobočky ve Znojmě. Navigace zůstala v Praze, nejedu tam přece poprvé. Zvolily jsme cestu přes Brno, z dálnice správně odbočily na Vídeň a v domnění, že veškerá úskalí máme za sebou, jsme si povídaly a povídaly a povídaly.. Když tu volá německý kolega: Ali, už jsem tady, kdy dojedeš, potřebuju začít pracovat a nikdo mi tu nerozumí. I říkám: klid, už jsem blízko, za deset minut jsem tam. V momentě, kdy jsem položila telefon, míjím ceduli: Mikulov. To jsem poněkud znejistěla, v hlavě se mi promítla mapa i říkám kolegyni: holka, asi jsme špatně, tudy jsem minule nejela, někde jsme udělaly chybu, najdi mapu. Než se našla mapa, minula jsem další ceduli: Willkommen in Österreich. Teď už nebylo pochyb, chybička se vloudila. Jen jsme přehlédly jednu odbočku, na naši obranu musím říct, že na ní Znojmo vůbec nestálo.
Myslíte však, že navigace vás zachrání? Chyba, už ten rod: TA navigace, napovídá, že ne vždy se zadaří. Notabene, když zadáte špatnou adresu. Na výletě ve Vídni jsme chtěly navštívit zámek Schönbrunn. Vzhledem k tomu, že ten den byl v centru města maraton a střed byl pro dopravu uzavřen, vyjely jsme včas, abychom se uzavírce vyhnuly. Navigace nám jako adresu zámek Schönbrunn nenabídla, na výběr byla pouze Schönbrunngasse nebo Schönbrunnstrasse. Gasse znamená ulička, tak jsme zadaly Strasse. Ta elektronická mrcha nás zavedla někam do obytných bloků, že jsme blbě, nám bylo jasné ještě předtím, než jsme dojely na udanou adresu. Naštěstí ve Vídni je docela dobré značení, také jsem věděla, že zámek je směrem na výpadovku na Linz, i jely jsme tedy směrem na Linz. Občas jsme minuly i ukazatel zámku a libovaly si, jak jsme skvělé a že to najdeme i bez navigace. Jedeme po čtyřproudé silnici, když tu se pruhy najednou dělí, dva doprava, dva doleva, rozhodnout se musíš rychle, no to je děs, kam teď, než jsme se rozhoupaly, byly jsme v pruhu, co odbočoval doprava. Jenže ouha, po pár metrech křižovatka, zákaz vjezdu, policista, dopravní dobrovolníci a hned nás zastavují. I řekla jsem si: nevadí, alespoň poradí, kudy se dostaneme k zámku. A ptám se, kdeže ten zámek mají. Policista na nás chvíli zíral, očima přejížděl z jedné na druhou, nechápaly jsme, co je na tom dotazu divného. Ale jen do chvíle, kdy beze slova mávnul rukou, my se otočily a za námi se rozkládal zámek v celé své kráse. Avšak zážitek policisty jsme ještě vylepšily. Abychom se mohly otočit, musel na té křižovatce zastavit dopravu a jak má kamarádka za volantem byla poněkud nervózní, tak omylem vjela na tramvajové koleje. To zjistila docela brzo, ale koleje byly z obou stran chráněné vysokým obrubníkem, takže nezbylo nic jiného, než opět vycouvat do křižovatky. Pohled policisty jasně říkal: holky, sem mi už nejezděte.. a taky: jak TOHLE mohlo dostat řidičák??? Naše pocuchané nervy spravil pravý vídeňský štrúdl a vídeňská káva, o nervech policisty mi není nic známo.
Se svou orientační neschopností jsem celkem smířená, pokud cestuji, nechávám si časovou rezervu, abych pak pracně nemusela vysvětlovat, že jedu o hodinu později jen proto, že ten sjezd z dálnice byl označen úplně jiným názvem, než jsem čekala. To já si v klidu udělám druhý pokus.
Vaše Alice
Zdroj foto: Pixabay.com
