Snad žádná knihovna na světě nevyvolává tolik úžasu jako ta Alexandrijská. Základní kámen novodobé Alexandrijské knihovny, jedinečné kulturní a vědecké instituce, která se řadí k nejpozoruhodnějším stavbám 20. století, položil 26. června 1988 bývalý egyptský prezident Husní Mubarak spolu s generálním ředitelem UNESCO Federicem Mayorem. Sám bývalý prezident nazýval knihovnu „perlou Středomoří“ či „čtvrtou egyptskou pyramidou“.
Tomu, že dnes knihovna stojí, vděčíme zejména profesorovi historie Mustafu al-Abaddimu a tehdejšímu rektorovi Alexandrijské univerzity Lutfimu Dowidarovi. Právě oni rozbouřili diskuzi o možném vzkříšení antické knihovny u tehdejších nejvyšších představitelů nejen Egypta, ale také USA, Francie, Ruska a ostatních arabských zemí. Všechny tyto země se také podílely na financování budovy i jejího vybavení.
V roce 1990 byla vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž na výstavbu nové budovy. Přijato bylo celkem 524 návrhů z 52 zemí. Nakonec byl vybrán a realizován návrh architektonického ateliéru Snøhetta, jenž v Norsku v roce 1988 založil český architekt Martin Roubík. V prosinci 1999 byla pod taktovkou architekta Mohsena Zahrana stavba knihovny dokončena. V důsledku nepříznivé politické situace však ke slavnostnímu otevření došlo až 16. října 2002. Inaugurace se zúčastnilo čtrnáct držitelů Nobelovy ceny a osobnosti jako francouzský prezident Jacques Chirac, italský prezident Carlo A. Ciampi, jordánská královna Rania, španělská královna Sofie nebo řecký prezident Konstantinos Stephanopoulos. Husní Mubarak při pořádání této významné události zavřel na tři dny školy a pozastavena byla dokonce i veřejná doprava.
Úskalí knihovny
Už od samého počátku vzniku se knihovna potýkala s mnohými strastmi. V prvních letech existence se řešil zásadní problém spojený s kvalifikací zaměstnanců. V Egyptě dodnes neexistuje systém vzdělávání knihovníků. Vedoucí knihovnice Sohair Wastawy, absolventka technologického institutu v Illinois, si tenkrát dala za úkol oslovit mladé lidi a vyškolit z nich špičkové specializované odborníky. Dnes v knihovně pracují lidé v knihovnické praxi zběhlí, mají možnosti využívat neformálního vzdělávání v podobě kurzů a školení a příležitostně mohou vycestovat na stáže do zahraničí (nejčastěji Francie). Polemiku vyvolávala také vstupní investice 220 milionů dolarů. Podle mnohých odborníků mohly být peníze využity efektivněji – třeba na chátrající infrastrukturu či na podporu základního vzdělání.
Peprnou situaci řešila knihovna i v den svého otevření veřejnosti. Musela narychlo zajistit ve volném výběru nejméně 400 000 titulů. Proto byly přijímány všechny dary nejrůznějších světových organizací bez sebemenšího přihlížení k tomu, čeho se knihy týkaly. Z tohoto důvodu na policích knihovny nalezneme i bezcenné knihy s názvem Jak dobře investovat či Guinnessovu knihu rekordů z roku 1974. Je to však ostuda spíše samotných dárců, že byli schopni věnovat knihy zastaralé, jichž se chtěli jednoduše zbavit. Další nepříjemná situace nastala v roce 2003, kdy ve čtvrtém poschodí knihovny vypukl požár. Bylo ošetřeno 29 lidí, kteří se nadýchali kouře. Nic vážnějšího se naštěstí nestalo. Ovšem zastánci toho, že je knihovna ohnivzdorná, nehořlavá, dostali za vyučenou, stejně jako kdysi ti, kteří prohlašovali, že je Titanic nepotopitelný.
Podle slov ředitele Ismaila Serageldina čelila knihovna úplně největšímu tlaku v revolučním období Arabského jara. Připomeňme, že se jedná o vlnu nepokojů, povstání a demonstrací, které probíhají ve většině arabských států od konce roku 2010 (v Egyptě od 25. ledna 2011) prakticky až dodnes. Lidé se v Egyptě začali bouřit proti tehdejšímu autoritářskému režimu Husního Mubaraka, kterého zakrátko z postu prezidenta sesadili a dodnes se země snaží vybudovat fungující demokratickou společnost. Knihovna byla během revoluce vystavena mnoha stresujícím komplikacím. Jednalo se například o stávky zaměstnanců, korupční skandály a zejména pak vyvstal problém s rabujícími demonstranty. S rabováním je spojena nádherná příhoda, kdy se studenti Alexandrijské univerzity a obyvatelé Alexandrie shromáždili před budovou knihovny a vytvořili lidský řetěz, spojili své ruce a „objali“ knihovnu v ochranném gestu kolem dokola právě proti možnému vandalství ze strany násilných demonstrantů. Reagovali tak na případ vloupání do Egyptského muzea v Káhiře, jež se událo pár dní předtím.
Po svržení prezidenta Mubaraka odhalila egyptská policie na tajném bankovním účtu jeho ženy Suzanne 145 milionů dolarů, jež měly být původně určeny pro potřeby Alexandrijské knihovny. Peněz se dodnes knihovna hlasitě dožaduje. Z korupce byl obviněn ředitel knihovny, jakožto mnoho dalších úspěšných představitelů Egypta, dosazených na významné posty za bývalého režimu prezidenta Mubaraka. Vyšetřování Serageldina trvalo téměř rok. Obvinění byl nakonec zproštěn a do vedení knihovny byl navrácen.
Stávky provázely snad všechny místní i zahraniční firmy a instituce. Nevyhnula se jim ani Alexandrijská knihovna, kdy někteří zaměstnanci odmítli pracovat za tehdejšího vyhroceného stavu a začali víceméně poukazovat na nerovné a nespravedlivé podmínky, jež do té doby v knihovně panovaly. Ředitel proto jmenoval několik týmů a komisí, které se snažily vytvořit příznivější podmínky pro práci v řadách zaměstnanců. Komise měly za úkol s pracovníky komunikovat, zeptat se jich, jaký pohled mají na svou práci, co od ní očekávají a jak vidí svou budoucnost. Díky těmto dialogům zaměstnanci pochopili smysl a náplň své práce. Komise vyřešily například i finanční otázku – pracovníkům se zvýšil plat a naopak se snížily přemrštěné odměny vedoucích představitelů knihovny.
