Sedim na brehu pruzracne reky Umngot na severovychode Indie, par km od hranic s Bangladesi. Posloucham mistni muze sedici opodal, jak sprymuji. Obcas se nektery z nich zajde vycurat za kamen nedaleko toho, kde sedim ja. Sleduji muze, ktery chyta ryby k veceri pro svou rodinu a za dalsimi kameny je zase videt mistni zeny, ktere se vypravily si dat vecerni “sprchu” v rece a vyprat pradlo, ktere cely den nosily.
Sedim, sleduji a muj mozek frci jako sileny. Produkuje spousty myslenek, ktere ani nestiham registrovat.
Uprostred prirodniho raje – teplo, zapadajici slunko, vyhrate kameny, pruzracne cista voda v rece a zarive zelena dzungle okolo- je muj mozek zarostly dzungli jineho druhu.
Mam pocit, ze nevim proc tu jsem a co od teto cesty chci. Nebo vlastne si zacinam uvedomovat, ze cela cesta ma vlastne jen jeden jediny smysl. Uvedomit si, co nechci 🙂 Bezcilne bloumani po Indii a okukovani mistnich zvyku, nejak neni smyslem teto cesty ani meho zivota. Je to jen forma traveni casu a v tuto chvili trochu zahaneni nudy. A vlastne to ani moc nefunguje 🙂 Citim, ze cesta na kterou jsem se vydala uz me nijak nevyzyva, neposouva me hranice, ani limity. Dzungle, ktera me obklopuje je nadherna iluze, ktere se nelze dotknout ackoli jsem jeji primou soucasti. V tuto chvili se tu nemam co naucit. Citim touhu putovat, posouvat sve hranice, vyzvat na souboj svou pevnou vuli, nejlepe na ceste s jasnym cilem a na vlastnich nohach.
Je zvlastni jak se situace najednou rychle meni. Vse najednou dava smysl 😀 jen proc potrebuji odletet az do Indie, aby vse najednou zacalo byt jasnejsi? 😀 No, je lepsi zjistit to drive nez pozdeji. Premyslim, jak bych chtela stravit sve posledni prazdniny, kdyby toto byly me posledni.. Nikdy nevime co se stane v dalsim okamziku. Chtela bych, aby toto byla ma posledni cesta?? Odpoved zni NE.
“You never know, whats gonna happen in next moment. Be aware, and live every moment as it is the last one in your life.. ” jake klise, reklo by vetsina lidi, malo kdo ale dokaze timto zpusobem zit.
Cas se vlece a utika zaroven. SIM karta, ktera mi po dvou tydnech konecne zacala fungovat nema v teto lokaci opet zadny signal. Je to jako nekonecny pribeh 🙂
Mistnaci jsou hodni lide, vsichni krestani. Deti tu misto chozeni do skolky divoce pobihaji po vesnici v roztrhanych satech a naramne si uzivaji hry vseho druhu. Hracky nemaji zadne, pocitac nejspis videli jen na obrazku a to jim k radosti ze zivota uplne staci.
Bydlim ve stanu na brehu reky, verejne toalety je lepsi ignorovat a na jidlo je mozne se zastavit ve kterekoli male dhabe okolo. Jidlo je vsude podobne. Vegetsrianske thali za 100 rupii, chcete-li maso, priplatite si dasich 50rs (mezi mistnaky v teto lokaci maso a ryby hodne frci).
Citim, ze tu chci zustat a zaroven chci pryc. Chci opet mit signal a snadneji organizovat sve plany, mit “svou volnost”. Nechce se mi ale z teto ciste vesnicky zpet do spiny mesta a smlouvani. Klasicke dilema 🙂 Vzdy prece chceme to, co mit nemuzeme.
Vsechno tu pokracuje podezrele klidne a bez komplikaci. Vzdy kdyz potrebuji pomoc, nahle se objevi. Uz vim co a jak, takze vse plyne mnohem snaze nez drive. Zacina to cestu delat trochu nudnou. Stale se tu potkavam se stejnymi cestovateli 🙂 den/dva travime spolu a pak se zase rozjedeme pryc. Po par dnech se obvykle zase neplanovane potkavame na jinem miste 🙂 vetsina z nas sdili vlastne ten samy pocit. Uz cestujeme tak dlouho, ze nas dalsi zajimavosti (turisticke atrakce) apod. vlastne uz ani nezajimaji a jdeme v nasem cestovani spise duchovnim smerem.
Kazde rano se budim a vymyslim jak stravit den, abych ho nejak smysluplne stravila. Asi nikdy drive jsem takovy pocit nezazila. Je to jako vymyslet si duvod k probuzeni, k vstani z postele/vylezeni ze spacaku a hledat duvod k zivotu v tomto dalsim dni. Vim ze je tu mnoho prilezitosti – jogove kurzy, kurzy meditace apod. Nejak ale citim ze to neni ta cesta. Uz dlouho jsem stravila zpomalovanim sebe sama a ted mam pocit ze ohen v mych utrocbach opet zazehl a chce horet. Tak co dal?? Je rozhodnuto – jedu pryc.
Nasledujici rano chytam sumo (sdileny dzip) do Shillongu. Nacpe se nas tam uctyhodnych 10 dospelych a 4 deti. V Shillongu potkavam skupinku turistu jedouci mym smerem do Guwahati. Super alespon nemusim cekat moc dlouho nez se sumo z Shillongu do Guwahati naplni a rychle vyrazime na cestu, tentokrat v pozitivnim poctu 10 dospelych 🙂
V Guwahati az podezrele snadno ziskavam jizdenku na vlak do Dilli (turistickou kvotu tady nikdo jiny moc nevyuziva, vzhledem k tomu ze pocet turistu by se tu dal na prstech spocitat) a rychle nachazim ciste ubytko. Po par tydnech si konecne uzivam horkou sprchu a kupuji letenku. Rusim svuj puvodni zpatecni let a reorganizuji plany. No to je vlastne duvod, proc vetsinou radeji zadne plany ani nedelam 🙂 Kdykoli si neco naplanuju, vzdy se vse zmeni..
Nasledujici rano chytam vlak do Dilli, ceka me 36 hodin ve vlaku. Nastesti mam fajn spolucestovatele (otec a syn z Indore) hezky se o me staraji a da se s nimi i dobre pokecat. Cesta rychle plyne. Rano po probuzeni konecne chapu, proc vsichni misti spi s prikrytou hlavou 🙂 Muj oblicej je plny komarich kousancu. (Jeste ze jsem odolna a komari kousnuti vypada jen jako nekolik desitek cervenych tecek 🙂 ) Jak to ze se mi to nikdy driv nestalo?? Hm, tentokrat jsem mela spodni postel a vetrak byl tedy asi prilis daleko na odehnani krvelacnych hladovcu.. No jo no, alespon mam zase dalsi poucnou story 🙂
Vse probiha skvele. V Dilli mam jeden den odpocinku, v hostelu se mi dari vymenit nepotrebne rupie za eura v celkem dobrem kurzu a bez prirazky. Nasledujici den mam odlet.
Cesta do Londyna je jedna z nejkomfortnejsich jakou jsem zazila 🙂 Spoustu prostoru, dobre jidlo, parada. (Obcas se asi fakt vyplati si za letenku priplatit.) V Londyne se situace trochu komplikuje, ziskavam sice boarding pass do finalni destinace, ale do odletove haly me pusti az ve 4rano (ale je 9 vecer).. Po indicku nachazim klidny kout, rozbaluji karimatku a spacak a jdu spat 🙂 V prubehu noci ke me pribyvaji asi dalsi 3 nocleznici 🙂 Zamestnanci letiste nas vesele ignoruji a v klidu spime az do rana.
Po probuzeni si se mnou chvilku povida jeden postarsi pan. Leti navstivit rodinu do Istanbulu. Louci se se mnou se slovy “enjoy your life fully, it’s too short” 🙂 a prave kvuli tomu jsem tady a cekam na svuj pripojny let.. zivot je bozi 🙂
Ps: Navrat i po zmene vychazi na stale stejne datum 8.5. 🙂 vsechno proste je, jak ma byt
