Můj houseboat je pěkná rozvrzaná loď, kde mám k dispozici se dva pokoje a koupelnou, za 500 rupií na den. Voda v houseboatu každou chvíli dochází, takže musím běhat za domácími, aby mi jí doplnili. A protože mě to celkem obtěžuje, začínám objevovat kouzlo tzv. bucket shower – kyblíkové sprchy, kdy si natočíte kýbl teplé vody, vezmete si malý kyblíček a tím se poléváte. Fakt se tak zvládnete jedním kýblem kompletně umýt. Boží 🙂
Mám podezření, že odpadní systém na lodi neexistuje a vše jde nejspíš rovnou na dno jezera. I přes to jezero vypadá čisté, plné leknínů, jen občas tam plave nějaký ten odpadek.
První dny v Kašmíru, jsem vlastně celkem dost opuštěná. Můj zachránce z letadla mi sice pomohl najít bydlení a ubytovat se, ale od té doby je s ním komunikace dost mizerná. Vždy píše, že dorazí a něco podnikneme a pak nic. (Teď už to chápu.. Je to prostě Indická kultura. Čas je neexistující veličina a přednost má to, co je tady a teď. Už to tak taky mívám :)) Nakonec spolu párkrát vyrážíme do města, kde mi ukazuje místní zajímavosti – mešitu, staré město, turistické centrum.
Mezitím se snažím sehnat funkční bankomat, protože stále nemám skoro žádné rupie, ale všechny bankomaty mi stále odmítají vydat hotovost. Navíc stále nemám místní SIM kartu a internet, abych se mohla spojit se svou bankou.. Po několika pokusech o výběr hotovosti rezignuji a nechám si poradit směnárnu, kde měním pár dolarů, abych měla z čeho žít.
Navíc začíná pršet, takže velkou část dní trávím na houseboatu čtením průvodce a mrznutím, protože stále nemám žádné teplé oblečení a vlhko je na houseboatu dost vlezlé. Můj zachránce už je zpět v Dillí, kde pracuje a já tu zase nikoho nemám. Začínám být trochu zpruzená a naštvaná sama na sebe.. „Opravdu jsem přijela do Indie sedět v pokoji a nic nedělat?? Copak se nedokážu odhodlat k nějaké akci?“
Za pomoci mého domácího se snažím sehnat alespoň SIM kartu, což v Kašmíru nezvyklém na turisty a s ne úplně vlídnou politickou situací je opět boj. Nikdo mi nechce SIM kartu prodat bez smlouvy napsané na někoho místního. A nikdo místní mi nechce smlouvu podepsat, protože už má svou vlastní a dvě mít údajně nemůže.. Obcházíme asi 5 prodejců, obvoláváme další a stále nic. Už jsem na pokraji hysterie.. Věci, které bych měla v Čechách vyřízeny za pár hodin tady trvají dlouhé dny a navíc k tomu potřebuji spoustu lidí, aby mi pomohli. Nakonec se to povede a já konečně můžu komunikovat se světem za celkem rozumnou cenu, tedy alespoň si to v tu chvíli myslím.. 🙂
Během pár dní internet v telefonu nefunguje. Indická vláda prý vyhodnotila situaci v Kašmíru jako nebezpečnou a odstřihla datové připojení.. Super, na co jsem si tu SIMku jako kupovala.. ??
Po pár dnech připojení naštěstí opět obnovují. (Tato situace se během mého pobytu bez varování několikrát opakuje.)
Po pár dnech se uklidňuje i počasí. Začínám více chodit na trh, přestávám se bát komunikovat s místními a vymýšlím, jak se dostat někam do hor. Zjišťuji, že značené stezky jako v Evropě tu neexistují a v turistickém infocentru tvrdí, že bez průvodce se nelze nikam dostat. Navíc doprava z města je časové náročná – všechno je daleko a vždy se musí asi 3krát přestupovat, takže vyrazit na jednodenní výlet je zde v podstatě nereálné a organizovat trek pro jednoho člověka je nad moje finanční možnosti. Jiné skupiny turistů tady ale nejsou.. Chce se mi brečet.. „Proč, prostě proč je tady všechno tak složité??!!“
Při jedné cestě zpět na houseboat potkávám Shahiba. Shahib nabízí turistům výlety na Shikara boat, stejně jako všichni ostatní zde. On ale na rozdíl od ostatních mluví anglicky. (Shikara boat je lodička s ležením a stříškou pro turisty, kteří si tak mohou užít pohodlný výlet po místních jezerech.) Více než že by se mi snažil prodat své služby si jen tak povídá. Při loučení mi mimochodem nabízí, že bydlí poblíž a že mohu kdykoli přijít na čaj nebo požádat o projížďku. V danou chvíli odmítám. Do druhého dne se mi to ale rozleží v hlavě a jdu Shahiba hledat.
V přístavišti na obvyklém místě není. Snažím se tedy místní neznalé angličtiny přesvědčit, aby mi sehnali toho kluka, co mluví anglicky – jméno jsem tou dobou ještě neznám a pamatuji si jsem jen jeho loď.. 😀 Mám pocit, že je to beznadějné. Pokřikují jeden na druhého a nikdo mi neodpovídá.. Sedím a přemýšlím co dál.. Nevěřím vlastním očím, když za mnou po chvilce přibíhá jeden z kluků s telefonem a podává mi ho. Z telefonu se ozývá hlas v angličtině. Místní Shahibovi volají, že na něj čeká blonďatá turistka. Shahib si myslí, že si z něj kamarádi dělají legraci, a proto mě chce k telefonu. Když mě uslyší do 10 min je na místě. 🙂
Domlouváme se na vyjížďce na lodi a vyrážíme na jezero. Dohoda je velmi příjemná, budu platit pouze to, co uznám za vhodné. Shahib se mnou nejede za výdělkem, ale protože se rád seznamuje s cizinci.. No jistě, tomu tak budu věřit.. 🙂
Výlet na Shikaře je krásný. Povídáme si. Proplouváme uličkami mezi houseboaty, až se dostáváme na otevřenou plochu jezera. Svítí slunce, voda je čistá a chladivá. Díky tomu, že konečně přestalo pršet se mi otevírá kromě výhledu na jezero také výhled na obrovské hory, které jezero obklopují. Na jezeře je rušno. Prodejci nabízí indickým turistům zmrzlinu, šafrán, šperky a focení v kostýmech na svých loďkách přímo na hladině jezera. Místní ženy sbírají z lodí listy leknínů, jako krmení pro dobytek. Navštěvujeme také plovoucí vesnici uprostřed jezera a proplouváme uličkami mezi uměle vytvořenými políčky a domy postavenými téměř na nožičkách. Konečně také zjišťuji podrobnosti o místním životě, o jezeře a o jeho okolí. Po projížďce na lodi jsem pozvána na čaj.
Při návštěvě doma mi Shahib ukazuje celý dům a jejich pole. Bydlí přesně v jednom z těch domečků u jezerních kanálů, okolo kterých jsme proplouvali. Jeho maminka neumí ani slovo anglicky, ale vyzařuje z ní srdečnost a péče. Po čaji mne Shahib zve, zda nechci vyrazit ven s jeho přáteli. Je to celkem příjemný člověk a tak si řeknu, že vyrazím.
Jdeme se tedy setkat s jeho přáteli. Nasedáme do auta, seznamujeme se a vyrážíme někam posedět. Jedeme v autě, okolo obřího jezera a já si užívám bollywoodské songy, slunce a krásný výhled. Po chvilce si uvědomuji, v jaké situaci se nacházím. V autě jsem já a pak 4 místní mladí kluci, které jsem ještě před pár minutami vůbec neznala. Nic o nich nevím a nikdo kromě mě neví kde a s kým jsem. A já ani nevím, kam jedeme.. Já jsem zase tak hloupá.. Chvilku zvažuji kritické scénáře a únikové cesty. Moc šancí nemám.. Zaháním tedy tyto myšlenky a odevzdávám se osudu. Po několika minutách zastavujeme na obřím parkovišti plném aut a jdeme do místního parku, který je přecpaný skupinkami mladých lidí, kteří si sem přijeli poklábosit nebo randit. Padá mi kámen ze srdce. Vše je v pohodě a já zase jednou měla více štěstí než rozumu 🙂
Po pár hodinách se za soumraku vracíme zpět domů. Shahib mě odváží na můj houseboat a domlouváme si výlet na další den. Jdu se navečeřet a zalézt do postele. Mám program na další den a nebudu ležet v posteli s knížkou a vymýšlet co dál 😀 Mám radost z nového setkání, až se mi z toho vzrušení těžko usíná. Už aby byl další den 🙂
