Od bolestných zkušeností ke změně školního systému
Na základku jsem chodila v devadesátých letech. V tom období rodící se demokracie, radosti z konce totality, dávno před 11. zářím. Tahle radost byla silná jak v mé rodině, tak i ve škole, protože jsem měla štěstí chodit na výběrovou základku, která byla v té době na české poměry pokroková.
Ale přesto jsem už jako dítě cítila jistý nesoulad mezi atmosférou ve společnosti a ve škole. Řeči o svobodě projevu a třídní důtky za projevení vlastního názoru. Ocenění pluralismu a respektu k druhým a shazování od učitelů za nekonvenční vzhled. Uznání bouření se proti socialistickému režimu a zadupání jakýchkoli požadavků po větší autonomii nás, žáků. Naštěstí jsem měla oporu v rodině a i přes život v ne zcela demokratickém školním prostředí jsem si víru v demokracii udržela.
I na střední škole jsem si způsobovala problémy, které vygradovali hrozbou, že nebudu puštěna k maturitě. Za co? V té době jsme měli stáže na LDN v domově důchodců. Tamní pečovatelky se ke klientům chovaly hrozně. Říkali jim „bábo“ a jednali s nimi hrubě, jako s věcmi. Bez respektu, bez lidství, bez empatie. Napsala jsem tedy stížnost zřizovateli a začala sbírat podpisy a svědectví od spolužaček. A pak přišly výhrůžky od vedení školy. A já vyměkla. Tehdy prvně a naposled mě dostal nedemokratický systém, kterému se tak daří ve školách. Dodnes to beru jako velké selhání. Utvrdilo mě to v tom, že stojí za to se držet biblického „nepřidáš se k většině, pokud páchá nepravost“.
A jak jsem dál procházela vzdělávacím systémem, utvrdila jsem se v další věci. Nejen, že stojí za to vzdorovat, ale že je potřeba věci měnit. Že i školský systém by měl v demokratické společnosti fungovat demokraticky. Nelze přeci vychovávat k demokracii, svobodě, odpovědnosti a aktivnímu zapojení do společnosti v prostředí, které je nedemokratické, svobodu potlačuje, odpovědnost přenáší na učitele a aktivitu trestá.
Proto jsem ráda, že se stále víc a víc škol a zapálených učitelů snaží pracovat s dětmi jinak. Demokraticky a s respektem. A ještě raději jsem, že mohu být součástí týmu, který zakládá síť demokratických škol – ScioŠkol. Že mohu od počátku sledovat a aktivně ovlivňovat, jak vzniká školní prostředí, které pěstuje kultivovanou diskusi, podporuje svobodu, vyžaduje odpovědnost a aktivního přístupu si cenní.
Vím, škola jako instituce se mění těžko a většina lidí si neumí (nebo ani nechce) představit, že by mohla vypadat jinak, než tomu bylo v jejich školních letech. Věří, že děti jsou líné a potřebují nad sebou bič a před sebou cukr. Ale stále víc a víc škol na světě dokazuje, že děti nemají problém vzít za své demokratické fungování školy a využít plně zdroje své vnitřní motivace, pokud jsou v bezpečném, vstřícném a srozumitelném prostředí. A že jsme to často my, dospělí, kteří tlačíme děti do pozice nemotivovaných, kteří potřebují, aby nad nimi stál v nejlepším případě osvícený diktátor. Přitom není třeba měnit děti, stačí změnit nás dospělé. Inspiraci, zkušenosti a také potvrzení či vyvrácení víry v autonomii, motivovanost a odpovědnost dětí se vydávám hledat do demokratických škol v Austrálii a Asii, z nichž mnohé fungují i déle, než 40 let.
Pokud Vás zajímá více, navštivte můj web nebo mě sledujte na facebooku.
Zdroj foto:Pixabay.com
