Kouř, který hřmí – takhle vodopádům říkali domorodí Afričané.
Představte si, že kousek od vás, jen něco přes sto metrů, padá za obrovského řevu do nenasytného chřtánu bestie kdesi tam dole neustálý proud vody…a vy téměř dva kilometry jdete podél této vodní stěny…
Máte na sobě sice pláštěnku, tak jako ji mají všichni kolem, ale upřímně řečeno, je vám … však víte, na co. 🙂
Chcete si něco natočit nebo udělat pár fotek, ale jen vytáhnete mobil z tašky, je mokrý. Raději ho zase schováte a pouze vstřebáváte dojmy z toho, co se děje kolem vás. Je neuvěřitelné, že pouhý kilometr nad vodopády se řeka Zambezi jen tak líně převaluje ve svém širokém korytu a nic nenasvědčuje tomu, co za chvíli přijde. Chudák hroch nebo krokodýl, který se dostane příliš blízko hraně vodopádů! Strhne ho proud a není návratu.
Vodopády byly objeveny 16. listopadu 1855 Skotem Davidem Livingstonem, u vodopádů má sochu. Svoji stopu zde zanechal i Čech Emil Holub, který vodopády poprvé popsal. Že dostaly název podle britské královny Viktorie, to nemusím snad ani psát.
Stojí za to Viktoriiny vodopády vidět! I když ne třeba přímo, tak aspoň v nějakém dokumentu BBC v televizi. Vždyť ne náhodou o nich jeden můj spolucestovatel řekl, že proti nim jsou Niagarské vodopády jako když obrátíš hrnek s vodou.
A ještě poznámka: ten most na fotkách z vrtulníku rozděluje Zambii a Zimbabwe. Když chcete vidět vodopády celé, musíte překročit hranice (a zaplatit vízum…).
Tagy:cestování zajímavosti
