Tahle fotka přes záda nějaké návštěvnice Muzea královny Sofie v Madridu moc povedená asi není. Picassův obraz by si zasloužil jistě lepší reprodukci. Ale i tak jsem byla okamžitě napomenuta, když jsem tu jedinou fotku udělala. A to mě k tomu vedly dobré úmysly! Chtěla jsem ukázat studentům, jak veliký ten obraz je. A jaké jsou na něm použity barvy. Když vám totiž jenom řeknu, že obraz je vysoký 349 cm a široký 777 cm a že je pouze v tónech bílé, šedé a černé, tak nevím jak vy, ale já si to nějak představit neumím. Stačí mi však se jen podívat na fotku a obraz si porovnat s velikostí lidí, aby mi došlo, že je opravdu monumentální.
Picasso na něm zachytil svoje pocity po události, ke které došlo jednoho jarního odpoledne v roce 1937, kdy malé baskické město Guernica začaly zasypávat bomby italských a německých letadel. Vidíte tam, co se tehdy v tom městečku dělo – smrt, zmar, roztrhaná těla, bolest. Všechno to, co přináší jakýkoliv válečný konflikt.
Já jsem do Muzea královny Sofie šla jen z jediného důvodu – abych ten obraz viděla. Stejně tak jako jsem ve Florencii vystála frontu na sochu Davida nebo v Berlíně na malou sošku Nefertiti. Jsou prostě věci, které při návštěvě příslušného města musíte vidět! Mám s tím bohaté zkušenosti, takže vím, že někde vás nechají si vyfotit, co chcete a jak chcete, když při tom nepoužijete blesk, a někde vás za jedinou fotku div nepostaví na pranýř. Upřímně řečeno, moc to nechápu. Vždyť přece v dnešní době moderních technologií si každý rád udělá nějakou momentku nebo selfíčko, doma se pak pochlubí, a tak další možné zájemce navnadí a nasměruje do příslušného muzea, hradu, zámku a podobně.
Kousek od Muzea královny Sofie je mnohem slavnější muzeum Prado. Tam vás nechají fotit, co chcete a kde chcete, protože dobře vědí, že nejmíň polovina z návštěvníků utratí svoje peníze za kvalitní reprodukce, knihy, kalendáře, pohlednice atd. v prodejně na konci prohlídky.
Jedna země, jedno město, dva různé přístupy k návštěvníkům. Který je lepší, to nechám na vás.
