Zdravím z Číny,
v minulém vyprávění jsem skončila u dojmů, které v nás zanechala střední Kambodža a okolí Angkoru – hodně špinavé a plné odpadků, a také u toho, že Phnom Penh si nás získal mnohem víc. Ovšem nebudeme předbíhat; nás teprve cesta do hlavního města čeká:-) No a jak jinak, i tentokrát jsme měli cestu předem vybranou a zarezervovanou. Možností bylo více – dá se letět letadlem, jet autobusem a nebo plout lodí. Řekli jsme si, že právě plavba lodí by mohla být ze všech způsobů transportu nejzajímavější, a proto už pár týdnů předem jsme si z domova našli lodní spoj a lístky online koupili – aneb štěstí přeje připraveným:-)
Plavba to měla být nejdřív po jezeře (největší zásobárna vody v zemi) a dále po řece, která z jezera vytéká, až do Phnom Penhu. Ta se pak v centru města vlévá do řeky Mekong. Na jednu stranu jsem se bála, protože od jisté doby prostě nemůžu vystát houpání na moři ( a čím jsem starší, tím je to horší), ale zase – plavba po centrální Kambodži, kolem vodní města, příroda, co je víc:-) Loď a okolí jsem si představovala zhruba takhle:
|
|
Zdroj: www.google.com
|
Skutečnost ovšem byla o píď jinde…
V naší loďce byla kapacita 15-20 lidí a systém zde fungoval trochu jinak, než jsme zvyklí. Sice jsme měli místenku na loď odplouvající v 8 hodin ráno (my tam samozřejmě byli ještě o dost dříve), nicméně se buď čeká na opozdilce a nebo prostě jen na ty, kteří náhodou jedou tam co my, ale bez lístku. Tak se čeká, dokud se loď nenaplní. My jsme na odplutí čekali skoro dvě hodiny.
Jedna věc ale byla pozitivní – hladina jezera byla klidná, takže naštěstí žádné příznaky mořské nemoci nepropukly. Možná to i bylo tím, že jsem se předtím zdrogovala dvěma tabletami Kinedrylu… Co ovšem problém trochu byl, byl neuvěřitelný kravál, který naše loď vydávala. Nevím, co to bylo za motor, ale hladina decibelů na palubě byla stejná, jako když stojíte přímo u nastartovaného traktoru. Lidé si museli dávat sluchátka nebo i trika kolem hlavy, jen aby trochu ten hluk zmírnili. Plus to ještě velmi nepříjemně třáslo. Po sedmi hodinách jsme toho měli dost, byli jsme úplně vyřízení. Ani cesta jako taková zajímavá moc nebyla – špinavá voda, rozbité domky na břehu. Tuhle část dovolené raději zapomenu:-)
V Phnom Penhu jsme strávili celkem tři noci ve skvělém hotelu přímo v centru města. O zajímavostech města, např. o královském paláci, napíšu až v příštím článku; dneska bych se chtěla zaměřit na nepříliš veselé téma patřící do kambodžské historie, tedy do období vládnutí komunistických Rudých Khmérů v letech 1975-1979.
Začátkem 70.let byla kvůli válce ve Vietnamu v Kambodži velmi protiamerická nálada. Během války totiž svrhli na Kambodžu mnoho bomb, kvůli kterým velké množství civilistů zemřelo (až 700 000). Cílem samozřejmě nebylo kambodžské obyvatelstvo, ale v kambodžských lesích bylo ukryto mnoho severovietnamských vojáků a Američané si nedělali příliš hlavu z toho, kdo je kdo, příkaz zněl jasně… Mnoho bohatých Kambodžanů si tou dobou mohlo dovolit studovat v zahraničí, zejména v Paříži, kde byly levicové a protiamerické myšlenky velmi populární. Mnoho z tamních studentů, mezi nimi i pozdější vůdce Pol Pot, se později stali Rudými Khméry. Rudí Khmérové jsou komunistická strana, která se po převratu dostala k moci 1975 a pokusila se provést agrární revoluci po čínském vzoru a stvořit z Kambodži zemědělskou velmoc postavenou na produkci rýže. Proces přeměny byl velice rychlý – rozkazy k masovém vystěhování lidí na venkov byly vydávány téměř okamžitě a hlavní město Phnom Penh bylo do pár hodin vylidněné. Kdo pěší pochody nezvládl, toho nechali u cesty nebo zastřelili.
Jako každý autoritářský režim, i Khmérové se báli svých nepřátel, byť i jen potenciálních. Tím hůře, že v tomto případě se jednalo o lidi jejich vlastního národa, jejich vlasní etnické obyvatelstvo. Jako prvních se zbavovali umělců, dále lékařů, učitelů, dokonce i těch, kteří jenom nosili brýle – podle nich to byl znak inteligence. Tito lidé byl vražděni bez milosti i se svými rodinami, aby se děti v dospělosti nemohli mstít. Instituce rodina zde byla zakázána – děti byli oddělováni od svých rodin a ten, kdo projevil zármutek nebo stesk, byl zastřelen.
K mučení a následnému zavraždění politických nepřátel se provádělo ve věznicích k tomu určených. Po celé zemi jich bylo více než 150. Nejznámější je ta s názvem Tuol Sleng, nebo jen S21, v centru Phnom Penhu. To v současnosti slouží jako muzeum genocidy.
V dobách minulých tento komplex budov sloužil jako střední škola, pro potřeby mučení byl ohraničen elektrickým plotem, třídy byly vyklizeny a dýchací průduchy byly zacpány, aby nebyly slyšet nářky mučení. V mučení dosáhli dozorci téměř dokonalosti – dokázali vězně mučit opakovaně do bezvědomí, ale tak, aby ho nezabili a on se tak mohl přiznat ke spolupráci k CIA a navíc prozradit jména dalších minimálně deseti lidí, kteří samozřejmě poté byli také chyceni a zavražděni. K mučení používali topení, trhání nehtů a zubů, šibenici, stříhání bradavek, či masožravý hmyz. Po přiznání byla jejich výpověď zaprotokolována (stejně jako jejich osobní data, fotografie – jejich evidence byla téměř taková jako ta nacistická), složka uzavřena a vězeň byl zavražděn. Někdy vězňové zemřeli během výslechu, v tom případě byl vyfotografován mrtvý nebo umírající. To by se ovšem stávat nemělo, pokud vězeň zemřel ještě před přiznáním, dozorce byl potrestán.
V roce 1979, kdy vietnamská armáda osvobodila město, dozorci velmi rychle uprchli , ale stihli ještě velkou část záznamů zničit, takže byla identifikace obětí velmi obtížná až nemožná. Za dobu fungování tohoto vězení zde zemřelo kolem 20ti tisíc lidí a jejich těla byla zakopána v masových hrobech v areálu. Při prvním vstupu po osvobození byl prý pohled na toto místo k nevydržení. V mučících místnostech našli 14 zohavených těl, kteří Khmérové nestihli odklidit a která doteď nejsou identifikovaná. Jejich těla tak mohla být řádně pohřbena v bílých hrobkách na nádvoří. Pach smrti a krve, která se vpila do podlahy a kterou již není možné úplné smýt, byla prý cítit několik měsíců.
Jako muzeum slouží Tuol Sleng od roku 1980, tedy pouhý rok po osvobození.
Z 20ti tisíc obětí přežilo pouze sedm. Jeden z nich se jmenuje Chum Mey, který přežil díky tomu, že byl vyučený mechanik a používali ho tedy jako opraváře strojů. V současné době je předsedou asociace obětí režimu, pracuje v muzeu a prodává svoji knihu.
Pokud věznění mučení přežili, byli odvezeni do asi do hodinu vzdáleného místa Choeung Ek, známé také jako Vraždící pole. Po příjezdu byli vězni zpravidla ihned zavražděni, např. si stoupli k okraji masového hrobu, do kterého pak spadli po ráně do týla. Hroby zůstávaly otevřené pro další a další mrtvé. Aby zabránily zápachu z rozkládajících se těl, posypávaly mrtvoly DDT, což mělo za následek i vedlejší efekt – zabilo to i ty, kteří i po pádu do jámy zůstali naživu. Tím, že hroby zůstaly otevřené a neproběhl pohřeb, pro khmérskou duši toto nedůstojné rozloučení znamená, že nedosáhnou klidu ani po smrti a jejich duše bude stále bloudit po světě. V masových hrobech leží téměř 9 tisíc lidí, včetně žen a dětí. Děti, včetně novorozenců, se zabíjely tak, že se chytly na nožičky a vší silou je hlavou bouchli o strom. V celém areálu se neustále ozýval křik umírajících (až 300 obětí denně), proto se na strom připevnil reproduktor vysílající hlasitý zvuk, aby nebylo nic slyšet. Uprostřed polí stojí památka na zesnulé, v jejímž vnitřku se nachází skleněná vitrína a v ní přes 5 tisíc lebek obětí.
Řádění Rudých Khmérů nepřežilo až 3 miliony lidí (na podvýživu, na mučení, z vysílení z práce na rýžových polích…) , což mohla být i čtvrtina z celkového počtu obyvatel. Doteď nejsou rány úplně zahojeny, zejména proto, že skoro nikdo nebyl za tyto zločiny potrestán. Jediný, kdo se dostal za mříže, byl velitel Tuol Slengu a který si odpykává 35 let. Soudní tribunál se stále neuzavřel a asi ani nikdy neuzavře – viníci jsou již staří muži a žijí v poklidu se svými rodinami v zahraničí, popírající svoji vinu. Sám Pol Pot zemřel v roce 1998 v Thajsku, kde se svou rodinou žil. Současný předseda vlády byl také pozdějším členem Rudých Khmérů, kteří se po svém svržení v roce 1979 stáhli do ústraní a jako skupina byla ještě aktivní do 90.let.
Uff, nebylo to úplně veselé tento článek psát a asi ani pro vás číst, nicméně je to součást historie a nemůžeme zavírat před ní oči. Ve vězení i zde na polích bylo neuvěřitelné ticho, nikdo nemluvil a všichni vypadali, jako by jim bylo špatně od žaludku. Těch výjevů bylo v muzeu víc, např. fotky zmučených vězňů, ale to jsem už vkládat nebudu. Obě tyto místa jsme navštívili v jeden den, takže pro jeden den bylo smutku až dost.
Příště už to dáme trochu veseleji – jak jsem už zmínila, ukážu vám fotky z centra města i z královského paláce:-)
Ahoj
Lenka
