Staromódní Amerika: Překvapivé zvyklosti moderní země
Než jsem začala žít v Americe, považovala jsem ji přesně za tak trendy a in jak ji v Česku vidí spousta mých známých. Pak jsem se sem přestěhovala a denně zjišťuju, kolik věcí (názorů) je tu neuvěřitelně staromódních. Dokonce tak, že mi připadají až padlé na hlavu. Když pominu velká politická témata typu například potraty, tohle jsou pro mě tři nejpodivnější.
Hlasové schránky. Ačkoliv všichni kolem mě vlastní chytrý telefon, který ukazuje kdo volal, kdy volal, umožňuje nadiktovat smsku a asi pět tisíc dalších věcí, neznám jediného člověka, který by neměl hlasovou schránku a nenechával vzkazy typu třeba: „Ahoj! Tady B.! Je půl 17.30, jsem na cestě z práce. Je strašná doprava, doma budu tak nejdřív za hodinu. Love you.“ Prosím vás, je tu někdo mezi mými čtenáři, kdo by mi vysvětlil, odkud se v roce 2016 bere popularita hlasových schránek, když stejně všichni prvně volají zpátky a pak až poslouchají vzkaz?
Šeky. Do teď mi přijde taky naprosto neuvěřitelné, když zhruba dvakrát do týdne stojím v supermarketu za někým, kdo na svůj nákup vypisuje šek. V době, kdy se dá tentýž nákup zaplatit třeba i telefonem nebo dokonce hodinkami? Překvapuje mě to tím spíš, že šeky jsme v Česku, mám ten dojem, úplně přeskočili.
Letáky do schránky. A u toho se dneska zastavím.
Vždycky jsem si myslela, že reklamní letáky patří hlavně do Česka devadesátých let. Pamatuju si, že už tenkrát jsem si říkala, že v Americe dávno museli vymyslet něco nápaditějšího a méně protivného, akorát že k nám to dorazí se zpožděním. A pak jsem přijela v roce 2013 do Ameriky a od té doby každý den vytahuju ze schránky kupy barevných letáků. Dneska jsem narazila na informaci, podle které jich každá domácnost dostane za rok 20 kilo. To se mi po pravdě zdá hodně podceněné a sama bych řekla, že by číslo klidně mohlo být i dvojnásobné.
Už asi týden po svém příjezdu jsem letáky chtěla zrušit a kupodivu B. vůbec neprostestoval. Jenže jsem zjistila, že to není tak jednoduché. Prvně jsem na počítači vytvořila obdobu české cedulky „žádné reklamy, prosím“ (No Junk Mail), ale tu jsem dostala od naší domovní správy zakázáno nalepit, protože by to hyzdilo chodbu. Tenhle argument chápu i nechápu. V některých českých bytových domech to opravdu vypadá minimálně nevkusně, protože každá cedulka je jiná, většinou napsaná nějakou barevou fixou a přilepená kusem špatně utržené izolepy. Navíc stejně jako u nás v domě, schránky jsou většinou to první, na co narazíte a na co vám padne zrak, když otevřete dveře. No ale stejně. Co je trocha estetiky proti všem těm padlým stromům? (Jak evropské!) Navíc když většina lidí ty letáky stejně hází ze schránky rovnou do připravené krabice na tříděný papír. (Aspoň že tak!)
V podstatě jediný způsob, na který jsem přišla, jak se letáků zbavit, je zapsat se na tzv. National Do Not Mail List. No jo, jenže! Mezi těmi letáky se jednou za čas, vlastně docela často, objeví poukázka na jídlo do nově otevřené restaurace (jeden zaplatí, druhý má večeři zdarma, pití si hradíte sami), slevový kupón na mani – pedi nebo poukázka na deset dolarů na slevu v obchodě s botami a podobné. Když se ale zapíšete na Do Not Mail List, že nechcete dostávat letáky, přestanou vám chodit i tyhle slevy.
Prakticky každý den mi pohled na napcanou schránku malinko zkazí den, zároveň ale kvůli těm kupónům nejsem schopná letáky zrušit. Vlastně nevím proč, v konečném důsledku s nimi totiž víc utrácím. Každopádně mě to udržuje v takovém zvláštním očekávání a těšení se: co tam bude příště? Jako kdybych čekala, že do schránky někdo bude chtít dát třeba kupon na bydlení zdarma nebo poukázku na týden na Havaji a já to prošvihnu, protože jsem letáky zrušila. Což je pochopitelně totální nesmysl.
Co mě ale udivuje, že ačkoliv je tenhle způsob marketingu tak staromódní a prokouknutý, pořád mě má svým způsobem ve své moci a já ty letáky za celé tři roky nebyla schopná odhlásit.
Tak možná že dneska, až si po sobě přečtu tenhle post?
Zdroj foto: Pixabay.com
