Zkoušeli jsme ji tréningově posazovat na nočník a čekat na okamžik, kdy se jí teda začne chtít, ale to bychom při jejím zažívání museli bydlet v koupelně a ona by seděla asi čtyři dny v kuse. Zkoušeli jsme jí pantomimicky předvádět, co přesně má dělat (bez našeho či jejího hmotného výsledku, samozřejmě). Hrozili jsme jí a zlobili se (čehož teď lituju, protože to v ní asi vyvolalo nechuť k této činnosti a radši se s tím zašila někam do kouta). Snažili jsme si ji uplácet bonbóny a chválit až do nebes za náhodné dílčí úspěchy. Krmili jsme ji sušenými fíky a švestkami, dostávala na radu lékařů projímadlo (které jí už taky nechci dávat), vrátili jsme se k plínkám na spaní, protože jsem jí nechtěla převlékat několikery pyžamové kalhoty za noc, když to na ni zrovna přišlo..
A kde se tedy stala (děla) chyba? V tom, že jsme jí nevěřili, že tak, jako zvládla ostatní věci, zvládne i tohle, až na to bude čas, sama. A na naše snahy to uspíšit nám zvysoka ... Nakonec z toho měla velkou radost, pochlubila se nám všem a já jsem jí upřímně řekla, že se mi ulevilo a jsem ráda, že už máme za sebou nepříjemnosti s praním sedmer špinavých kalhotek za den. Dostala pusu, pochvalu a tento oslavný blog. Ať se jí v životě pěkně kaká!