Recenze: MARCELKA Z HOR (nenápadná knížka o podstatných věcech)

Na pultech vybraných knihkupectví je stále ještě k dostání zcela nenápadná kniha Marcelka z hor od Věry Keilové. Měkká obálka knihy s fotografií zelených kopců evokuje představu nějakého nudného příběhu z lesa, zadní strana s pěti drobnými fotografiemi slibuje něco podobného. O kolik nám však obal přijde fádní, o tolik je kniha svým obsahem mimořádnější. Kniha má 247 stran a vyšla v nakladatelství Duha, 2014. Kniha s hlubokým spirituálním obsahem je vlastně zpovědí neznámé mystičky, „osvícené“ Marcely Romancsikové. Novinářka a spisovatelka Věra Keilová několikrát navštívila Marcelu a jejího manžela na Slovensku, v jejich horské chaloupce (kde není elektřina, plyn ani voda) na pomezí Malé Fatry. Během roku zaznamenávala veškeré hovory a zážitky, jež se staly součástí knihy. Prosté obydlí manželů Romancsikových již léta funguje jako jakýsi „ašram“ pro duchovně hledající. V roce 2013 natočil režisér Igor Chaun o Marcelce dokument. Již od prvních stránek, kdy Marcela popisuje svůj životní příběh, si čtenář začíná uvědomovat hloubku jejich prožitků. V dalších částech knihy nás autorka seznamuje s duchovní cestou mystičky, s tím, jakou moc má nad námi naše mysl a námi vytvořené programy. Pochopíme, že jsme odděleni sami od sebe, od svého skutečného Já. Dozvíme se, jak vše transformovat a jak své vědomí přesunout z mysli do srdce. Hlavním poselstvím knihy je „být si vědom sám sebe“ neboli „mít vědomí ve svém srdci“.   Marcela má dar mluvit o duchovní cestě prostě a výstižně. V té srozumitelnosti je asi největší přínos knihy. Jen pro srovnání: např. uznávaný mystik Dr. Eduard Tomáš v knihách se stejnou tematikou (Jóga Velikého Symbolu, Umění klidu mysli, atd.) užíval sofistikovaných, leckdy těžko srozumitelných formulací. Oproti tomu jazyk, který užívá Marcelka pro popis stejných skutečností, je zcela přímý a srozumitelný každému. Velmi vyzdvihuji samotný nápad Věry Keilové udělat rozhovor s neznámou, byť zcela jednoznačně výjimečnou ženou. Oceňuji především snahu seznámit širokou veřejnost s životní cestou Marcely Romancsikové, jež se na své duchovní cestě dostala mnohem dále, než kdokoli z nás.

Kromě chvály se však musím zmínit o trochu nešťastné formální podobě knihy. Chronologické řazení kapitol v pořadí, v jakém je Keilová sepisovala, mi nepřipadá příliš vhodné. (1. část je nazvaná „Setkání s Marcelkou aneb konec hledání / listopad 2012“, 2. část „Když nastal lásky čas / květen 2013“ a 3. část „Otázek neubývá / červenec a říjen 2013“.) Jistě mělo toto řazení smysl pro autorku (např. jako forma deníku), ale čtenář by spíše uvítal rozvrstvení jednotlivých textů dle obsahu. Takto je např. Marcelin životní příběh rozmělněn v prvních pěti podkapitolách, a poté se prolíná s obecnějšími vhledy (Proč se vzdát vůle, Vědomí sebe sama, Intuice versus naše programy, atd.). Celkově je text příliš rozmělněný a nesourodý. Domnívám se, že by knize lépe slušela jednotná struktura v podobě oddělených úseků (např. ucelený životní příběh mystičky, jednotlivé kapitoly věnované mysli, egu, srdci, vědomí, partnerství, astrálu, zdraví, dětem, duchovnímu probuzení a konkrétním technikám). Matoucí je i to, že Marcelka o sobě často vypráví ve třetí osobě, neboť se se svým tělem již neztotožňuje. Myslím, že to stačilo pouze sdělit, ale vlastní text – to, co vypráví sama Marcelka - čtenáři předkládat v 1. osobě. Rozumím tomu, že se Keilová snaží zachovat „autenticitu“ Marcelčiny mluvy, ale na čtenáře to působí zmateně. (Např. „Marcela půjde pryč, anebo zůstane. Plakala… a pak se to najednou stalo. Marcela šla do lesa a bylo po dešti.“)  Navíc autorka prostřídává 1. a 3. osobu, takže se čtenář často táže, kdo to vlastně vypráví. Myslím, že by bylo vhodnější opustit punc autenticity a Marcelino vyprávění sjednotit do 1. osoby. Věřím tomu, že autorčino setkání s Marcelkou, kdy ona sama o sobě mluvila ve 3. osobě, bylo jistě přijatelnější, než pro čtenáře, který není s Marcelkou v osobním kontaktu. Jednotlivé kapitoly jsou prokládané vhledy a prožitky samotné autorky Keilové. Jsou to většinou texty, neobsahující žádné zásadní informace, spíše působí jako autorčiny poznámky, (něco jako její deník). Troufám si říci, že tyto „vhledy“ nepřinášejí nic nového, spíše působí poněkud rozpačitě. Místo nich by čtenář, ne příliš obeznámený s jinými duchovními naukami, jistě uvítal nějaké informace navíc, např. o P. Bruntonovi, K. Minaříkovi, J. Vackovi, E. Tomášovi a dalších, o nichž se Marcelka zmiňuje. To, že knížka vůbec vznikla, je zřejmě malý zázrak. K jejímu vzniku přispěla „náhoda“, neboť autorka nejprve zamýšlela s Marcelkou jen článek do novin. Původní pracovní název krátkého textu byl „Přemýšlej srdcem“. Kniha je svým obsahem dle mého názoru mimořádná a zasloužila by si lepší „kabát“ v podobě lépe sestavených a seřazených kapitol a výraznější obálky. Možná však bylo autorčiným záměrem ukrýt skutečný spirituální „poklad“ do prostého, nenápadného obalu. Ať je to jak chce, nenechte se odradit. Kniha nám všem má hodně co říci.