Zvoní mi telefon… je 5:20 ráno a budík mě nekompromisně tahá z říše snů do každodenní reality. Soukám se z postele a ještě rozespalá jdu pustit holky na zahradu. Každá mě radostně přivítá, okomentují co se tam za mé nepřítomnosti dělo, omyjí mi jazykem tváře a všechny popadnou plyšáka, kterého mají nejblíž a vybíhají ven. Jen v pyžamu, lehkém svetru a s tlustýma ponožkama obouvám nazouváky a klidným krokem se šourám za nimi. Pomalu se rozednívá a na obzoru se objevují ranní červánky. Je příjemně a čisté nebe slibuje krásný den. Teplota už přesáhla 10 stupňů a já si uvědomuji, že se mi ani nechce domů, tak nádherné ráno už dlouho nebylo. Po vyvenčení beru holky zpět do domu a je mi líto, že je nemůžu nechat odpočívat venku. Berunka hárá a tak musí domů a holky se solidárně vrací s ní. Dávám jim každé jednu buvolí tyčinku doufajíc, že se alespoň na pár minut zabaví, ale mlsky v nich mizí během okamžiku. Pokrčím rameny, do krabice s hračkama jim nasypu nějaké granule, ať se samy ještě trošku zabaví a jdu se ještě chvíli natáhnout. Elinka si jako vždy lehá vedle gauče pod stůl, aby mi byla co nejblíž a Ejmínka s Beruškou se uvelebují na chladivé lino na chodbě a odpočívají se mnou. V telce běží program o psech a tak holky poslouchají občasný štěkot a se zájmem sem tam pozorují dění na obrazovce. Po hodině se tu objevuje Verunka a tak mají holky zase na chvíli o další rozptýlení i zábavu postaráno. Sluníčko na obloze už pomalu stoupá a stoupá i teplota a tak se začnu chystat na procházku. Všechny tři startují a ač vědí, že mi to vždycky neskutečně trvá, pobíhají po domě sem a tam a Ejma s Beru s lehounkým popískáváním mě popohánějí k rychlejšímu tempu. Konečně jsem připravená, nasazuji jedné po druhé obojky s dlouhými vodítky, zkontroluji, jestli mám v kapsách kokina a sáčky a můžeme vyrazit. I když chodíme denně ven, mám pocit, že to holky nějak přehlížejí a vyrážejí na každou procházku, jako by nebyly venku týdny… První část dědiny spíš prolítneme a já vlajíc za nimi jsem ráda, že se někde nepřerazím. Po chvíli trošinku zvolní a tak procházíme dědinou v mírnějším tempu očichávajíce všechny popelnice, rohy i patníky. Za posledními domy holky opět zrychlují a já vím, že nás čeká lov. Vrhají se do vlnící se trávy a loví. Dnes se jim podařilo překvapit jednu myš a já jsem byla ráda, že jsme na chvíli zastavily. Ruce mě už trochu bolely od věčného škubání, jak vždy nečekaně vyrazily a se silným škubnutím mě táhly ke kdejaké myší díře. A každá na jinou stranu cesty, což bylo sice vtipné pro nezaujaté pozorovatele, ale moje již tak namáhaná záda dostávala pořádně zabrat. Když objevily míhající se myši jen na jedné straně polňačky, byla jsem jim vděčná, že se vrhají na svou kořist alespoň na stejnou stranu a já tak nestojím rozpažená do všech stran jak strašák v poli. Elu tohle moc nebralo, jen se sem tam šla kouknout, co ty dvě ulovily a pokračovala si ve svém tempíčku dál a dál. Měla naprosto jiný cíl – pozorovala, jestli v dálce nezahlédne vysokou nebo zajíce, aby mě mohla taky štvát jak divou zvěř za jejím objevem. Putovaly jsme dál a dál, sluníčko hřálo víc a víc a já se začínala moc těšit domů. To jsem ještě netušila, že potkáme stádo srnek a mé tělo bude opět smýkáno trhavými pohyby směrem, kudy se ta zvěř vydala. Držíc vodítka takovou silou, až jsem dostávala do rukou křeč jsem se snažila holky zklidnit a protože se zdálo, že mě přestaly v zoufalé snaze vidiny lovu vnímat, musela jsem chtě nechtě použít kouzelné slůvko, které vždy zabere. Zařvala jsem KU*VA, trhla z posledních sil vodítky a konečně byl klid…. Holky se zklidnily a já šťastná, že jsem neskončila hubou v poli jsem se s nimi vydala domů. To už jsme mířily k dědině a tak nás čekal už jen malý úsek kolem školy, přes hřiště a část obce. Jenže jsme potkaly hromadu dětí a holky okamžitě využily možnost jít se pomazlit a tak se zaplétajíc vodítky mezi školákama vyžívaly v tom, že ještě nejdeme domů. O kus dál jsme to samé absolvovaly se školičkou a já už jsem zoufale doufala, že se dostaneme domů tak, abych to ještě vydržela. Když už jsme měly barák na dohled, holky se s dalším nadšení rozběhly za kamarádem – panem údržbářem, kterého denně potkáváme a který moc rád holky hladí. Ty potvory chlupaté to moc dobře vědí a tak mě vlečou za ním. Konečně jsme doma…. z posledních sil odepínám holkám obojky, naliji jim čistou studenou vodu, dostanou malou mlsku, v poklidu a vysmáté se uvelebí na chodbě a já propocená skrz na skrz totálně vyřízená a vyčerpaná odpadám a přemýšlím, kam vyrazíme zítra…
||Blog
