Ladacká příroda je nádherná, nebezpečná, bouřlivá, ale také nám poskytuje takový klid a soukromí, která řada z nás oceňuje. Sedím na louce koukám kolem sebe a pracuji neb v mém pokoji je slabé připojení a spojení cestování s prací me dělá svobodně šťastnou. Obklopena stromy křovím a pocitem bezpečí a najednou se zničehonic z keře vyloupne pes! Po prvním opatrném hodnocení situace vnímám, že je to tak nějak jiný pes. Klidný přátelský přijde ke mně blíž a budete se divit, já se vůbec nebojím. Nabídnu mu ruku k očichání. Opravdu ji nezakousne, ale místo toho nakloní hlavu a nechá se pohladit. A tak se seznamujeme. Po chvilce zjistím, že je to fenka. Lehne si vedle mne do trávy a já pouze zažívám ještě silnější pocit přátelskosti a spojení s okolní přírodou. Je tu fakt bezva.!
Za chvíli slyším další zvuk a říkám si, že je tu nějak živo oproti předešlý dnům. Objeví se další a tentokrát je to opravdu pes. Fenka se zvedne a sleduje co přijde, vlastně jsme dvě. Pes k ní přišel blíž, chvíli se “kočkují” a pak přichází oba ke mně. Opět stejný rituál- nabídnu mu ruku a on ji přijme s toužebným pohledem po pohlazení.
Nemají lehký život tady v horách, kde jídlo sice už není tak strašně nedostatkovým zbožím, ale pořád se jím tedy rozhodně neplýtvá. Spotřebovává se úplně všechno. A tím všechno myslím, že jsem dokonce viděla jak ses pálí vysušený trus, protože prostě hřeje a topení je drahé.
Myslím si, že řada Čechů na tento pocit zapomněla a to je něco co jezdím hledat sem do hor. Takový ten obyčejný pocit, že si opravdu vážíme toho co máme. Ale bez nadávání na okolní svět a jeho nespravedlnost. Když se totiž odsud vracím do České republiky a otočím obyčejným kohoutkem v koupelně začne z něj téci teplá voda, mám pocit jako bych měla Vánoce. Protože ono to je něco výjmečného co naši předkové museli vybudovat. Kanalizací nevznikla kouzlem ani ohřev vody. Přijde mi, že se o tom až moc málo mluví, že v řadě zemí na světě jsou rozvody pořád ještě neskutečným luxusem pro ty nejbohatší nebo nejchytřejší a nejschopnější a v České republice je má v dnešní době téměř kdokoliv.
A tak tu sedím na poli, užívám si krásy kolem sebe a říkám si jak šťastná jsem, že můžu na taková místa jít a tuto krásu ocenit. Není to vždy jednoduché to si nemyslete, ale nevadí mi to já tu cenu ráda zaplatím, protože ten pohled umění ocenit tekoucí vodu, čistou vodu je prostě k neaplacení. A věřte mi, mám srovnání. Vím jaké to je nosit šaty za desetitisíce, šperky za tisíce, jezdit auty za miliony, potkávat se s tzv. VIP lidmi, ale také s obyčejnými dělníky, lidmi selského rozumu, lidmi z malých vesnic. Věřte mi, že je to úplně jedno, protože vždycky ve výsledku jenom záleží na tom, zda jste člověk dobrého srdce, snažíte se lidem kolem sebe pomáhat, tvořit něco hodnotného, co opravdu má smysl a pak v klidu můžete usínat. Anebo jste člověk, který druhým škodí, snaží se z nich vysát maximum co se dá, takzvaně tráví lidi kolem sebe a pak se nedivte, že takovým lidem se těžko v noci usíná.
Ladacká oblast si myslím, že je výjmečné i tím, že je zde buddhistická filozofie, tedy o osobním rozvoji člověka. Tím, že se tady opravdu lidé snaží být co nejlepšími. Samozřejmě někomu to jde lépe někomu hůře, ale všichni se snaží a nemyslí si, že je to blbost.
Považuji se za cestovatelku neb jsem byla v desítkám měst za hranicemi a potkala se a komunikovala se stovkami lidí jiné než české národnosti a různé víry, že je Ladakh opravdu vyjímečný můžete slyšet od řady cestovatelů.
Takže pokud máte v sobě duši cestovatele a chcete vyjet za hranice, jste ochotni zaplatit snížení našeho klasicky vnímaného konfortu, ale s vědomím, že získáte poznání, které vás bude podporovat ve vaší šťastné cestě životem až do smrti a jak buddhisté věří taky za ní, sbalte se a prostě vyražte.
Z Ladakhu
Namituche
Sledujte momentky na Instagram.com/namituche
nebo
kratsi zážitky třeba o učiteli a festivalu v horách na Facebook.com/namituche1
||Blog
