Je jako kukačka v cizím hnízdě. Je jako mimozemšťan v divném světě. A víte co? Často jsem si nad knihou a pod vlivem silných emocí a mateřských zkušeností říkala, jestli náhodou to dítě není odrazem dnešního světa, do kterého v podstatě nepatříme my. A my nejsme ty kukačky.
No nejsme, je nás většina, a tak budíme dojem relativní normálnosti.
Mít jiné dítě…
Jak pestrá je skládanka lidí, povah, osudu… A největší překvapení pro mě bylo, že maminkou je Pavlína Brzáková, žena, která studuje sibiřské kultury a její příběhy plné šamanů a vnímání světa na pomezí nejvzácnější duchovnosti, která sepsala tichý příběh ještě tiššího šamana Ogeho, kdy cestování tělem hada zůstává dlouhé roky otisknuté v paměti s pocitem, že čas od času se na tu cestu chcete vydat znovu a znovu…. To ticho, ten kontrast. Najednou tu je syn, který rozbil veškerý klid jejího života nejvíce, jak jen mohl. A ona právě o tom napsala další ze svých knih.
O tom, jak byla vytržena ze svého ticha, z podstaty sebe samé. Proč?
Začínám s autorkou soucítit…
Ono totiž stačí i obyčejné dítě, natož pak dítě se zvláštními nároky, které jsou pro většinové okolí zcela nepochopitelné. Stejná barva zrnek rýže, ani jediný drobeček nesmí upadnout z rohlíku, jen pár jídel, která můžete dokola vařit, frustrace, beznaděj, únava, marně hledaná podpora. Odsudky i od těch, kteří by vám měli podat pomocnou ruku, nepochopení i od odborníků, není divu, že jednoho dne přišlo rozhodnutí se vydat z této země pryč.
A paradoxně tam nachází rodina útěchu a první úlevu. V další rovině knihy si tak můžete dosyta vychutnat atmosféru cizí země, další izolace od okolí, která ale přináší hojivý klid, ve kterém se věci mají čas a prostor dát do pořádku, dát do souladu i s okolím samotným. Řekla bych, že právě to byla ta hlavní zkušenost, kterou chtěla autorka sdělit, že bez této cesty by nebylo o čem psát, či by se nikdy nevymanila z hrůz počátečních let.
„Je jich spousta a čekají na své řešení. Pracovat mohu jen tehdy, když Kryštof spí. Stěhuji se do kuchyně, kde je všechno potřebné. Jídlo, stolek těsně u postele. Moje práce nikdy nekončí, soukám slova do počítače, každý den příděl slov. Vzpomínky, pohádky, záznamy různých setkání nebo událostí. Všechno, co je možné zpeněžit. Přestávám se převlékat na spaní, musím ze spánku ukrojit co nejvíc. Denně usínám před obrazovkou. Počítač mám na stolku, sedím na posteli. Když ji dojdou síly, mysl vypovídá službu a tělo se sesouvá na postel. Počítač po delší nečinnosti usne. Ráno se nemusím převlékat, mohu vstát a jít ven tak, jak jsem. Pro rohlíky a mléko. Probuzené děti se snad na chvilku zabaví. Vyskakuji z postele a den mi rychle začne.“
Malý úryvek z běžného života mi je důvěrně známý a v tu chvíli mi autorka dokonale přirostla v srdci a ani netuší, jak moc její příběh lnul k mému. Zvláště pak ve chvíli, když ona má svoji knihu od dalajlamy pro chvíle načerpání podpory, a já i mé děti máme právě Dědečka Ogeho. Léčivý pramen, jež nikdy nevyschne… To může být i samotná tato kniha.
Z Čech až na konec světa a zpátky
První roky s Kryštofem jsou hektické a smrtelná únava a beznaděj živená i odborníky je tím, co chytne za srdce každého. Nedivím se, že se jednoho dne autorka postavila osudu čelem a z Čech na čas odjela, do Kosova, kde by snad na první dobrou nikdo nečekal, že právě tam najde podporu alespoň ve vzdělávání, ve školce. Protože i školka s ADHD dítětem je peklo. Do kterého často přiloží polínko i ti, kteří by měli o dětech vědět nejvíc. Často i lékaři. Časy v cizině byly tou nejhezčí částí knihy, ze které můžete čerpat odhodlání, usebrání, snad konečně i ten čas, který autorka pro sebe tak nutně potřebovala. Snad právě ta cizina ji dala znovu možnost se schoulit sama do sebe a řešit víc sebe, Kryštofa a tím díky svým introvertním stránkám, které se zdály prvně jako nevýhoda, vytěžit výhodu porozumění, ze kterého vzešel další život.
Bolest a křivdu musíme odžít. Vnitřně rozbitá duše se léčí časem a pochopením. Vnějším i vnitřním.
Kryštof ADéHáDě je jedinečná kniha o cestě do duše matky i dítěte. A o tom, jak se na této cestě vzájemně potkali.
O autorce:
Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2018, www.eminent.cz, www.ádééééhááádě
||Blog
