Nedávno slavila naše dcera životní úspěch, když dvakrát za sebou (což dle mého optimistického názoru vylučuje náhodu) úspěsně použila nočník. Konečně! Jsou jí už čtyři roky, ale je trochu pozadu ve vývoji, takže se touto dovedností zabýváme u nás doma (a nejen doma) už víc jak rok. Ze všech stran nás zahrnují radami, jak to má správně fungovat, a varováními, že jestli ji to už nenaučíme, poznamená ji to do budoucna. I když nechápu, jak konkrétně (nevím o nikom, kdo by se to nakonec nenaučil), začínala jsem už mít strach a pochybovala jsem o sobě jako kompetentní matce a taky o ní.
Zkoušeli jsme ji tréningově posazovat na nočník a čekat na okamžik, kdy se jí teda začne chtít, ale to bychom při jejím zažívání museli bydlet v koupelně a ona by seděla asi čtyři dny v kuse. Zkoušeli jsme jí pantomimicky předvádět, co přesně má dělat (bez našeho či jejího hmotného výsledku, samozřejmě). Hrozili jsme jí a zlobili se (čehož teď lituju, protože to v ní asi vyvolalo nechuť k této činnosti a radši se s tím zašila někam do kouta). Snažili jsme si ji uplácet bonbóny a chválit až do nebes za náhodné dílčí úspěchy. Krmili jsme ji sušenými fíky a švestkami, dostávala na radu lékařů projímadlo (které jí už taky nechci dávat), vrátili jsme se k plínkám na spaní, protože jsem jí nechtěla převlékat několikery pyžamové kalhoty za noc, když to na ni zrovna přišlo..
A kde se tedy stala (děla) chyba? V tom, že jsme jí nevěřili, že tak, jako zvládla ostatní věci, zvládne i tohle, až na to bude čas, sama. A na naše snahy to uspíšit nám zvysoka … Nakonec z toho měla velkou radost, pochlubila se nám všem a já jsem jí upřímně řekla, že se mi ulevilo a jsem ráda, že už máme za sebou nepříjemnosti s praním sedmer špinavých kalhotek za den. Dostala pusu, pochvalu a tento oslavný blog. Ať se jí v životě pěkně kaká!
