Musím přiznat, že v mé hlavě ten nápad vypadal docela skvěle. Po sepsání další kapitoly diplomky se půjdu jen tak na volníčko projít ulicí módy. No co, na přednášky dennodenně chodím skrz Provaznickou – nejsmradlavější uličku Prahy – tak proč jednou nezměnit terén a nejít do té nejluxusnější.
Love extremes.
Už po pár nejistých krocích je mi jasné, že to až zas tak úžasný nápad nebyl a že měl radši zůstat uvnitř té hlavy.
Davy lidí, a ani přes název ulice nemám dojem, že bych se přenesla do centra skutečné módy, do Paříže. Spíše si přijdu jako v módním salónu Střihorukého Edwarda. 110.380 Kč píše jakýsi štítek u nevzhledné asi kožešinové halenky či co to je…Ne. To musí být cena celého obchodu. Že jo???
Ne. Nechci to vědět.
A už vůbec nechci vědět, kolik stojí pronájem jednoho ze špinavých oken na místních domech o pár pater výš. Počítám, kolik z nich je v tom hluku a smogu otevřených. Během této disciplíny, kdy mám konečně pro jednou hlavu zvednutou vzhůru, jako bych byla ta nejsebevědomější osoba světa, se srazím s pár nadšenými turisty z celého světa.
Počet nadávajících dotčených turistů: asi osum. Počet větrajících boháčů: 1.
Po bližším zkoumání zjišťuji, že se jedná nejspíš o prázdný byt v rekonstrukci, jak mi napovídá dlouhá odpadní roura na suť vedoucí přímo z okna až na zem. Už jsem se lekla, že tu žijí i lidé vyhazující peníze z okna…
Neuvěřitelné, koho všeho zde lze potkat. Konečně mohu svým kamarádům bydlícím mimo hlavní město s radostí říci ANO na otázku, zda jsem již potkala někoho slavného! Škoda jen, že nevím, kdo to byl.
Počítá se to teda vůbec?!
Stalo se to před obchodem PRADA. Zkoumala jsem jedinou vitrínu, která mě zaujala tím, že u ničeho nebyly ceny a většina věcí vypadala, že s oblečením nemá ani co dělat. Vedle mě stál muž s ohromnými slunečními brýlemi a černým kabátem. Zřejmě se snažil být neviditelný. Do telefonu křičel něco jako „Sakra ten film dotočit musim, jak bych vypadal. Jo jasně, Kazmič tam bude taky vole. Ne, ke Krausovi rozhodně nejdu! Nesnášim ten jeho gauč…“
Rozhodně dobrý způsob, jak na sebe neupoutat pozornost.
Míjí mě dělníci v zaprášených montérkách nesoucí si svou celodenní potravu v podobě bílých rohlíků a neidentifikovatelných pomazánek. Já se mezitím snažím doprocpat narvanou ulicí a přitom, když už jsem sem zabloudila, nahlédnout do všech značkových obchodů – alespoň skrze dokonale vyleštěná skla. Ochranka vypadá v každém z obchodů stejně – jako kdyby naklonovali jeden typ muže a rozestavili ho ke všem dveřím. Ani se nehne, většinou bez vlasů, založené ruce vzad, obličej bez mimiky. I kdyby mě to náááhodou napadlo, bála bych se vejít. Cítím se jako chudý zločinec už teď.
Poslední výloha, u které se zastavuji, je pojata ve stylu moře, majáků a zřejmě pravých vycpaných racků. Ani jsem si nevšimla, že prodávají hodinky.
„Slečno, které myslíte, že by mi slušely víc?“ ptá se mě starší muž a při tom odhrnuje rukáv svého drahého modrého obleku, aby odhalil zápěstí, na kterém už – překvapivě – jedny hodinky, jejichž značku nedokáži identifikovat, má. Chce se mi odvětit něco jako: hodinky jsou super, ale se slušením to nemá co dělat…
„Nejsem si jistá…“ řeknu nejistě.
Vypadá to, že neví, co s penězi a mě to stojí hooodně přemáhání a boje sama se sebou, aby ze mě nevylítla nabídka mu s tímto dilematem pomoci. No, ani se moc snažit nemusím.
„To máte pravdu. Doprovodila byste mě prosím ještě dnes do Alcronu?“
Snažím se rychle přemýšlet, kam že mě to dotyčný pozval. Nicméně ať už je to země kdekoli, nikam nejedu. Takový výlet by mě mohl přijít draho – i když bych si sama nic nekoupila.
V hlavě mi naskočí koncept SugarDaddy, se kterým jsem se nedávno proti své vůli seznámila. Ukážu mu na ty dražší z hodinek jako odpověď na jeho otázku, přehodím si přes rameno svou kabelku značky „už ani nevim kde sem k ní přišla“ a mizím.
Až později odpoledne mi strýček Google prozradil, že Alcron je nejdražší restaurace v Praze…
Uf, ještě že si doma můžu pustit Ďábel nosí Pradu a zabalit se do svého hřejivého měkkého županu za 119 korun…
Zrzka-drzka.com *heart*
