Stála v rohu velkého čtvercového náměstí v historickém centru města. Stála tam sama, opuštěná a strašně se styděla. Ve vlažném odpoledni bylo na náměstí mnoho lidí. Očima hledala místo, kde by se schovala. Přemýšlela, jak uniknout cizím pohledům. Čas neubíhal, měla dojem, že jsou na ni upřeny všechny zraky kolemjdoucích lidí. Byl to nesnesitelný pocit. Neviděla místečko, kde by se ukryla.
A tu ji uvízl pohled na telefonní budce. To by byl úkryt! Sice ne nejvhodnější, ale lepší, než stát všem na očích. Pomalu se rozešla se sklopenou hlavou k budce, aby nebudila příliš pozornosti. Ovšemže budila. Lidé jdoucí proti ní si ji nevěřícně prohlíželi a otáčeli se, kroutíc hlavou. Někteří svůj zrak odvraceli. Byla si toho vědoma a její stud dosahoval maxima. Slzy v očích ji rozmazaly celé náměstí. Vešla do budky a přitiskla se zády k telefonnímu automatu. Je v bezpečí. Překříženýma rukama se objala a oddechla si. Konečně byla částečně kryta a přitom měla přehled přes téměř celé náměstí.
Na okamžik zavřela oči a v tom si uvědomila, že nic a nikoho nevidí, že nevidí ani lidi, kteří se na ni dívali. Potichoučku si drmolila modlitbu, aby mohla zůstat v budce až do setmění. Slyšela některé kolemjdoucí za chůze telefonovat a velebila mobilům. Ve své prozatímní nedokonalé skrýši se trochu uklidnila, ale přesto dál přemýšlela o bezpečnějším úkrytu. Neměla u sebe nic, nemohla si přivolat pomoc. A ve stavu, v jakém byla, nebyla schopna nikoho v okolí o pomoc požádat. Tak se styděla.
Stalo se, čeho se obávala. K budce přichází starý muž a vytahuje z kapsy drobné. Když uvidí, že je budka obsazena a pohlédne z blízka na dámu, která je k němu otočena zády, lehce si pískne a kvapně odchází pryč. Po pár krocích se otočí, aby se ujistil, že to, co viděl, viděl správně.
Odpoledne pokročilo k podvečeru, náměstí se pomalu vyprazdňovalo, ale ještě dost lidí na poslední chvíli nakupovalo. Těšila se, že už jen hodinku v budce vydrží a potom bude vysvobozena tmou. Přeběhne městem domů, do bezpečí, zamkne všechny zámky a vleze si do vany s horkou a pěnivou vodou. Každou minutou se těšila víc a víc. Ale, ale, u budky se zastaví jakási žena a čeká, až se uvolní. Zírá na to, co vidí. Dáma v budce předstírá hovor, dlouhý hovor. Žena chvilku postojí, zapřemýšlí a po pohrdlivém odfrknutí odchází.
Tma jemně přikrývala náměstí a naše neznámá začala spřádat plán, jak a kudy se proplíží městem domů. Čekala na tu správnou chvíli, až v jejím nejbližším okolí nebude žádný člověk. S tmou přišlo i ticho, které tu a tam rozčeří čísi hlas, kroky ženy v klapajících podpatcích či cinkání klíčů při zamykání obchodů. Ticho. Teď je ten pravý čas. Neznámá se rozhlédne, nikoho nevidí ani neslyší. Vyjde opatrně z budky, po špičkách přecupitá na protější chodník a vydá se na naplánovanou cestu k domovu. Když se proti ní ze tmy vynoří manželský pár, vlípne se do blízkých domovních dveří. Bohužel, jsou zamčené. Je jí úzko. Pár je ovšem tak zabrán do sebe, že si jí ani nevšimne. Oddychla si a po opatrném rozhlédnutí
pokračuje v cestě. Je před domem, vejde po tmě, a co nejtišeji stoupá bosky po schodech do třetího patra. Když je ve druhém, někdo dole rozsvítí světlo a přivolává výtah. Uf, oddychla si a s pocitem blížícího se cíle vybíhá posledních pár schodů. Nemá klíče, nic, ale dveře na kliku nejsou zamčeny. Vejde, rychle zabouchne a opře se zády, aby snad nevešel ještě nikdo jiný. Čeká, až se jí zrychlený dech vrátí do normálu. Prožívá až do morku kostí největší úlevu svého života. Běží do koupelny, napouští vanu horkou vodou, nalévá voňavou pěnu a s neskonale
příjemným pocitem se noří do lákavé lázně. Leží v tichosti, hlavu podepřenou osuškou opírá o vanu a usíná. Když se chladem probouzí, lehce vyděšená, vidí na podlaze šaty i prádlo a s obrovskou úlevou si uvědomuje, že nahá byla jen ve snu.
