Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi.
Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…
Mé druhé setkání po knize Rybí krev s tímto autorem. Knížka se opět velmi dobře četla, jen příběh mi přišel takový smutný. Potěšilo, že byl zasazen do míst, která trošku znám a dovedu si v nich tedy hlavní hrdinku představit. Také prostředí knihkupectví je mi blízké, neb to bylo mé první zaměstnání po střední škole a co víc, jsem v podobném, jen o trošku starším věku jak Marie, také mám stárnoucí a nemocné rodiče a člověk si čím dál častěji a více uvědomuje „konečnost“. Každopádně knížku doporučuji k přečtení.
“Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu.”
“Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil.”
Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.
Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.
