Dětský čin roku – Pochod pro Karla Gotta

Pozitivní zprávy o konkrétních příkladných dětských činech, které jsou plné empatií, úcty k druhým a ochotě pomáhat potřebným, jistě potěší mnoho lidí a také mohou inspirovat další děti. Působí totiž jako jasné, hřejivé světlo a balzám na duši. Obzvlášť v současné, již několik měsíců trvající složité a náročné koronavirové době, kdy většina médií je bohužel plná samých negativních zpráv, což má neblahý dopad téměř na celou společnost…
“Cílem Dětského činu roku je vyzdvihovat pozitivní skutky dětí, a tak inspirovat celou společnost v konání dobra, tolerance a zájmu o druhé. Ráda bych vyzvala všechny děti, aby se zapojily do hlasování o letošních největších hrdinech mezi svými vrstevníky. Věřím, že je mnozí soutěžící svou statečností a obětavostí překvapí,” uvedla Alžběta Suchanová, PR manažerka projektu Dětský čin roku.
Slavnostní vyhlašování vítězů již šestnástého ročníku dobročinného projektu Dětský čin roku byl tradičně naplánován na začátek prosince, 3. 12. 2020 na pražské Staroměstské radnici, kde za přítomnosti VIP patronů i významných hostů mohli být vítězové jednotlivých kategorií oceněni. Jedná se o sedm kategorií: Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Pomoc starším lidem, Kolektivní pomoc, Pomoc přírodě, Dobrý nápad a Pomoc na netu.
Jenže bohužel dopady koronavirové krize se podepsaly i na letošním ročníku Dětského činu roku. Organizátoři po dlouhém přemýšlení, sledování a vyhodnocování stále nejisté situace nakonec dospěli k rozhodnutí, že zmíněné slavnostní vyhlašování vítězů 3. 12. 2020 na Staroměstské radnici v Praze se neuskuteční.
Protože však online hlasování letos proběhne a určí nám dětské hrdiny v sedmi kategoriích, organizátoři by je rádi odměnili věcnými cenami a diplomy, které by jim odeslali zásilkovou službou. To samozřejmě nenahradí osobní zážitek a slavnostní ocenění mezi VIP patrony a významnými hosty v Brožíkově síni výše uvedené Staroměstské radnice, ani zábavu během odpoledního programu. Organizáři však budou rádi, když vykouzlí dětem úsměvy na tváři alespoň tímto způsobem. Letošní vítězové pak budou hosty následujícího samostatného vyhlášení v roce 2021.
O vítězích letošního ročníku opět rozhodnou svým hlasováním samotné děti. Na webových stránkách www.detskycinroku.cz mohou podporovat jednotlivé semifinalisty všechny děti, které se do 11. listopadu 2020 zapojí do hlasování.
V prosinci roku 2016 na slavnostním vyhlašování nejpozoruhodnějších příběhů dětských hrdinů jsem se seznámila s výjimečnou paní učitelkou Janou Čalkovskou, z Mateřské a Základní školy při Fakultní nemocnici Brno. Jak jsem se dozvěděla, její žáci i žákyně, kteří už v dětském věku museli často i dlouhé týdny bojovat s vážnou nemocí, už více než deset let pravidelně posílají své příběhy do výše uvedeného dobročinného projektu. Navíc každý rok jsou mezi oceněnými. A klobouk dolů před nimi i proto, že všechny tyto děti svoji finanční odměnu – což za 10 let činí úctyhodných 90 000 (!) korun – věnovaly výše uvedené nemocniční škole v Brně, jejíž ředitelkou je PaedDr. Jana Stěničková, aby jí pomohly.
Před pár dny mně paní Jana přeposlala deset nových příběhů, ze kterých jeden mě obzvlášť zahřál u srdce. Je to příběh nesmírně statečné a obdivuhodné čtrnáctileté dívky Kateřiny Maškové, která ho vyprávěla paní učitelce Čalkovské. Bylo to letos v květnu, když se zotavovala už po několikáté operaci očí ve zmíněné nemocniční škole. Na podporu paní učitelky svůj příběh sepsala a poslala ho do Dětského činu roku s názvem Pochod pro Karla Gotta. Vyprávění Kateřiny mě obzvlášť zahřálo u srdce nejen proto, s jakou úctou a láskou vzpomíná na více národy milovaného zpěváka i generace současných dětí, ale i proto, že jako novinářka jsem měla tu čest dvacet let psát o Karlu Gottovi a setkávat se s ním při různých příležitostech. Jako například na křtech jeho alb, na slavnostním vyhlašování ankety Atlet roku, kde byl několik let hlavním hostem večera, na několika charitativních akcích a také na slavnostním vyhlašování různých anket, kde s pokorou i skromností svou vlastní přebíral ta nejprestižnější ocenění. Tak tomu bylo i loni 16. června ve Španělském sále na Pražském hradě, kde na pódiu při několikaminutovém potlesku přítomných hostů ve stoji převzal Mezinárodní cenu Trebbia za zbližování národů. Zde jen poznamenám, že jsem o tom napsala i pro náš web, článek s názvem Karel Gott získal Mezinárodní cenu Trebbia najdete na mém blogu.  
Rozhodla jsem se pozoruhodný příběh od Kateřiny z kategorie Dobrý nápad uveřejnit pro naše čtenářky i proto, protože mezi nimi je určitě mnoho maminek – nebo možná i babiček -, a budu velice ráda, když budou šířit dál i mezi dětmi ty skutečné lidské hodnoty a případně je budou inspirovat k podobným skutkům.*heart*
O Kateřině zatím jěště tolik, že je oblíbenou žákyní Základní školy Osvobození v Pelhřimově, která v současnosti chodí do 9. třídy. Její ředitelka, Mgr. Šárka Třísková, mně prozradila, že Katka je velice šikovná a s láskou i nadšením organizuje mnoho dalších pozoruhodných akcí.
Pochod pro Karla Gotta
Ani slovy nedokážu popsat, jak moc jsem vděčná za svou třídu a vím, že poustu dětí nemělo a nemá na dobrý třídní kolektiv štěstí, jako já. I přes pár občasných narážek mohu s klidem v duši říci, že jsme skvělá parta.
K příběhu: Byl den, jako každý jiný, až na pár písemek ničím zajímavý a nám zazvonilo na volnou hodinu, kterou vždy s radostí uvítáme a jelikož (jako žák osmého ročníku) máme školu většinou dlouho do odpoledne, necelá hodinka klidu nikdy nepřijde nazmar. Z kapsy jsme vytáhli telefony a projížděli, co je nového. Celý internet byl zahlcen pouze jednou zprávou:
Zemřel Karel Gott…
Nikdo tomu nemohl uvěřit… Jeho písničky jsme si zpívali na školních výletech, pochoďácích, i třeba jen tak o přestávce. Byly to zkrátka klasiky, které všichni znali a měli moc rádi. Když jsme to jakž takž zpracovali a všichni už se scházeli u školy, jelikož volná hodina byla pomalu u konce, začali jsme si pouštět jeho nejznámější hity, jako jsou například: Kávu si osladím, Když muž se ženou snídá, Být stále mlád a jeho poslední píseň Srdce nehasnou.
Jak jsem již zmiňovala – naše třída je skvělá parta, ale i tam se najdou lidi a období, kdy to neklape a určití spolužáci nejsou přjati (taktéž jejich názory). Podle mě by měl mít KAŽDÝ ve třídě stejnou váhu názorů a hlavně by měl mít právo a prostor se vůbec vyjádřit, aniž by měli ostatní jedovaté poznámky – což se občas ani u nás nedaří… Snažím se u nás dávat lidi dohromady, ale vždy to není snadné.
Stalo se vám někdy, že vám přes nos přelétl nápad a vy jste si během dalších pár nadcházejících sekund dokázali představit, co všechno by ten nápad mohl přinést a změnit, pokud by se stal reálným…? Ne…? Protože i přes tu smutnou zprávu o smrti pana Gotta mě napadlo něco, čímž bych snad docela možná dokzala dát naši třídu ještě více k sobě. Upřimně jsem měla chuť svůj názor hned všem sdělit, ale když zazvonil zvonek ohlašující začátek hodiny Přírodopisu, muselo moje ohlašování jít stranou…
Začala jsem tedy více přemýšlet a popravdě i dost pochybovat… Kdo by daroval dobrovolně mimoškolní den na to, aby se sblížil se svými vrstevníky a vyrazil se mnou na pochod…? Děti už moc ven nechodí… máme telefony a i když by se řeklo, že se sbližujeme například psaním si, vzdalujeme se… Ano, je těžké to jako čtrnáctiletý teenager přiznat, protože sama telefon využívám často a pravidelně, každopádně je to pravda. Svůj nápad tudíž ještě promyslela a nakonec jsem poprosila mou nejlepší kamarádku, ať mi ona sama upřimně řekne, co si o takovém nápadu myslí. Jí můj nápad přišel naprosto perfektní a sama mě podpořila ujištěním, že ačkoli dojíždí, i ona sama se ráda přidá.
Můj návrh se pomalu šířil a k mému překvapení se spolužákům moc líbil. Začala jsem tedy pomalu sestavovat termín, kdy by se náš pochod konal. Dohodli jsme se, že se budeme držet stezky na nedaleké památné místo – Křemešník, ale kdykoliv budeme moci zabočit, či zastavit, dohodnuté také bylo, že pochod bude něco jako rituál na rozloučení s panem Gottem a kluci, kteří mají repráčky se ochotně nabídli, že je půjčí.
Termín se stanovil na sobotu a s mým překvapením se přidala skoro celá třída. Ani ti, co dojížděli, si pochod nenechali ujít. Dokonce i rodiče mých spolužáků můj návrh s radostí přivítali a nabídli se, že kdyby cokoliv, jsou na telefonu ochotni pro nás kamkoliv dojet. Sraz byl dopoledne, takže je více než jasné, že lenoši s časem setkání nebyli 100% spokojení, ale nakonec všichni, kteří svoji účast potvrdili, přišli. Kluci přišli většinou v maskáčovém a dokonce ani ty nejvystylovanější krásky se nebály obléknout tepláky a holínky, protože předpověď počasí nebyla úplně slunná.
Hned za městem jsme zapli repráčky a já byla najednou hrozně vděčná, protože se můj plán dařil. Smáli jsme se, zpívali a povídali si, takže cesta utíkala rychle a cestou jsme dělali přestávky přesně podle potřeby, takže to celé bylo neskutečně pohodové. Když jsme byli zhruba 1 km od cíle, začalo se smrákat… Naštěstí jsme byli všichni připravení, takže o pláštěnky a deštníky nebyla nouze. Každý se mezi sebou rozdělil i o svačinu, typicky byl někdo vybavený boxem řízků, takže o jídlo nouze také nebyla. Sem tam jsme se zastavili v lese, sedli si na kámen a diskutovali, ale čím blíže jsme byli k cíli, tím více se počasí začalo kazit, takže jsme pospíchali a usadili jsme se v restauraci, která na onom vrchu je. Každý si objednal a dál jsme diskutovali o všech různých věcech…
Bylo až neskutečné, kolik společných témat jsme probrali i přes to, že jsme byli děvčata i chlapci – a ti, jak se dobře ví, mají od sebe poněkud jiné zájmy. Počasí moc nepřálo, protože začalo silně pršet a foukat, takže pár mých spolužáků z teplé restaurace zavolalo o odvoz, no zbytek – společně se mnou – to nevzdával a když se déšť z největšího utišil, vyrazili jsme na cestu zpět. U té jsme se nasmáli nejvíce, a i když jsme domů přišli unavení a zmoklí jako slepice, musím říct, že můj plán se vyplnil. Ten den jsme ušli 20 kilometrů a neskutečně nám to prospělo, od té doby se spolužáci vždy hlásí, že až uspořádám další pochod, na 100% půjdou… a ostatní, co nešli…?
Po našem vyprávění je hrozně mrzelo, že nešli, takže hádám, že další pochod bude o něco větší, ale hlavně doufám, že opět splní svůj hlavní úkol… SBLÍŽIT LIDI.
                                                                                                  Kateřina Mašková
                                                                                                 MŠ a ZŠ při FN Brno
K příběhu Kateřiny paní učitelka Jana Čalkovská, která též patří mezi velké obdivovatelky Karla Gotta, na závěr dodala: “Karel Gott propojil svojí láskou všechny generace. Myslím, že i miminka, která jsou ješte dnes u maminky v bříšku, budou Karla Gotta a jeho nezapomenutelné a nadčasové písničky milovat tak, jako my.”*heart*
Děkuji všem našim čtenářkám, které příběhy Dětského činu roku budou šířit dál *heart*
Eva