Cesta na operační sál: Od strachu k úlevě a nové naději
Minulej tejden byl poměrně pernej. V neděli mi začalo docházet, že se operace blíží a já se začala bát. Jako na vážno se mi z pocitu toho, že mě budou řezat, ale hlavně z celkový anestézie stahoval žaludek. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že neusnu, že, že, že…prostě všeho.
V úterý 10. ledna jsem šla na mapování. Mapování mýho prsu a lymfatickejch uzlin. Asi, aby měli jistotu jak mě zejtra řezat. Můj nápad, že by stačil fix se nějak neujal a já šla do nemocnice. Sedím v čekárně, hromada lidí kolem, v čekární televizi jede “chcete bejt milionářem, ” za oknem přes ulici se koulujou děti. Kolem mě lidi, většinou vypadají zdravě, jedna stará asi hluchá Italka křičí italsko anglicky do telefonu: “Počkej za rohem. Si, si, capisto.” Křičí tak moc až se kolem lidi začnou smát.
Zavolali mě dovnitř. Doktorka mi ukáže jehlu, krabičku s radioaktivní látkou. Ta mi je píchnuta do prsa, aby prosvítila cestu mých žil a oběhu do lymfatickejch uzlin nejblíž nádoru. Skan to pak perfektně vyfotí. Jo budu jako ten kámen co si Homer Simpson vytahuje zpoza trika. Jedno se doktorům a sestrám tady musí nechat jejich přístup je úžasnej, smích a chvála a popis i toho sebemenšího kroku, který dělají a to vysvětlování, všechno tohle mění naprosto pocit pacienta.
“Je to ta nejmírnější dávka co tu máme,” říká doktorka zatímco mi podává kartičku s datem a tím, že jsem mírně radioaktivní. “To máte, kdybyste náhodou rozezněla alarm v muzeu nebo policejní čidla, ale nebojte vám se to nestane. To sem chodí takovej jeden pán na tu největší dávku co tu máme. A ten jde po injekci vždycky na hlavní nádraží (Grand Central) a tam obchází policajty a doufá, že jim rozezní alarm a oni si budou myslet, že je terorista. Jo a bohužel jsme dnes nějak pozadu. Tak si prosím sedněte do čekárny a nikam nechoďtě.” Přesně to co, člověk chce slyšet, že bude čekat mnohem dýl než chce. “No, tak já mám zejtra operaci a hádám, že ten skan je k tý operaci nutnej, tak já tam teda počkám. ” Odvětím žertovně a jdu si sednout na další hodinu a půl do čekárny.
Skanování trvá asi tak deset minut. Je mi to jasný, oni děsně chtěli, abysme si počkali na newyorskou pořádnou špičku, jo domů nám to s tchýní, která se za volantem mění v divoký zvíře i tak trvalo skoro dvě hodiny. Pane jo, já si užívám tak skvělejch přístrojů od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná. To je skanování, magnetická rezonance, radioaktivní látka v prsu, už se nemůžu dočkat toho co přijde dál.
Na chirurgii se mám dostavit v 6:30 ráno. Rozhodli jsme se spát u tchánovců, to proto, že New York nikdy nespí a my bysme strašně neradi byli zaseklý někde v tunelu. Já, mini chlapík, máma, Amík a mini chlapíkův nočník jsme se naskládali do auta a šup. Tchán šel spát v devět večer, nastavil si budík na 4 ráno. Bude totiž hlídat mini chlapíka, tak aby si stačil dojít na záchod a sejít dvě patra dolů. Já se šla osprchovat speciálním mejdlem, je modrý a mejou se s nim doktoři před operací a zjevně i pacienti neb mi to bylo kladeno na srdce minimálně pětkrát. “Noc předem a ještě ráno v den operace. Ale pak už ne, není to dobrý na kůži.”
My si dali budík na 4:50, mini chlapík tušíc, že se něco děje, se budí ve 3:30 a odmítá usnout. Jeho mírně radioaktivní mamá ho nechává se spárech jeho otce a snaží se usnout v obýváku na gauči. Asi nervy nebo co, ale usnout se mi už nepovedlo. Start dobrej teda. Rozčepýřenej tchán přebírá mini chlapíka a my v 5:20 vyrážíme. New York nikdy nespí, ale dneska si přispal, takže nám cesta trvá neuvěřitelnejch patnáct minut a to nemáme policejní eskortu a tchýně se za volantem mírnila.
Chirurgie je rok stará budova. Vrátnej je strašně milej, najde moje jméno v seznamu a mě i můj doprovod skládající se z čím dál tím víc nervní mámy, mírně roztřesenýho Amíka a profi tchýně, která si tímhle prošla před pětadvaceti lety jde na věc. “Jako v hotelu to tady máme. Nic se nebojte.” uklidňuje nás vrátnej zatímco s náma jede nahoru, kde nás předá sestře.
Pane jo, ta čekárna, jako v luxusním hotelu a mají tam i super snídani, jak ráda bych tam zůstala. Dostávám speciální krabičku na košili, která mě bude všema úkonama bude stopovat a dole v čekárně mě zase díky tomu budou moct stopovat moji blízcí. Amík taky dostává krabičku, jde se mnou do dalšího patra do přípravny. Celý je to rozdělený na samostatný pokojíky, kde se převlíknu do anděla a hned na to za mnou přijdou i obě mámy. Moje máma je chudák v nežertovný náladě. Amík raději odchází, když mi píchají kanylu. “To je mnohem lepší, když to přizná, než aby se nám tu skácel, což se teda děje hodně často.” hlaholí rozveselená sestra. Všechny sestry jsou naprosto skvělý, veselý, hodný, pokoje se taky snaží, prostě aby to vypadalo ne úplně jako nemocnice. Ne jako chirurgie pro rakovinovou nemocnici. Všichni, kteří jsou v těch ostatních pokojích jdou dnes na operaci. Operaci vyndání nádoru. Všichni, kteří čekají v čekárně jsou jejich rodiny, jejich nejbližší. Bojíme se všichni.
Před 8 si mě odvádí sestra, jedu do dalšího patra. Oblečení mám v pytli, to na mě bude čekat na pooperačním. Loučím se u výtahu. Bojím se, ale byly mi vzaný brejle, čímž je moje viditelnost poměrně snížena. Někdy je lepší vidět míň. V dalším patře na mě čeká anestezioložka. Najednou se ocitám ve filmu, lidská mysl je neuvěřitelná, jelikož mám staženej zadek, tak se přesouvám do nereality, jsem ve filmu. Anestezioložka je celá v tmavě modrým, barva operačních mundůrů sester a doktorů. Všichni jsou v rouškách a jedna sálová sestra má na hlavě takovu tu barvnou čepičku jako z “Chirurgů nebo Pohotovosti.” Hned si připadám jako doma. Sál vypadá jako velitelskej můstek UFO. Je tam zima. Balí mi nohy do absolutně neuvěřitelný deky, jakoby bublinkatý fólie akorát že perfektně vyhřívaný. Bojím se, že neusnu. “Teď vám dáme něco na zrelaxování.” Slyším anestezioložku.
Moje tělo je divný, nehejbu se, přes prsa mě něco tlačí. Pás. Pohnu rukkou. Prstem. Otevřu oko, pak druhý. Jako to není fér, vždyť mi všichni řikali, že budu počítat a ono už je povšem. “Jak vám je?” slyším hlas. “Fajn.” Jsem mírně mimo. Amík. Nějakej bílej nebo co. Později mi řekl, že nečekal, že se mě uvidí tak těsně po vzbuzení. Jo, hádám, že mi ty jejich dorgy zabraly dobře. Jsem úplně mimo. Máma a tchýně, máma je taky nějaká bílá. Trvalo to prej devadesát minut, což je náhodou krátký. Máma se jde provětrat, prej potřebuje vzduch. Dostávám něco proti bolesti a znovu usínám. Další probuzení, pořád mírně mimo, bolest skoro žádná. Jdu na záchod a čůrám…čůrám modře, super tak za to ta operace stála. Natáhli do mě nějaký barvivo a trvalo to teda skoro 24 dostat ho ze mě ven. Jsem měla ukázat mini chlapíkovi, tomu by se to líbilo
Ve 12:30 jsem propuštěna a juhů jedem dom. Pořád teda mírně mimo. Myslím, že jsem vypadala jenom o trochu líp než tchán, kterým nám otevřel dveře. “Nespal. On nespal od té chvíle, co jste odešli.” Zachraptěl tchán. Mini chlapík nadšeně pobíhá kolem a Amík ho bere ven. Jsme všichni mimo.
Zdroj foto: Anna Rathkopf
