Telefonát, který změnil všechno: Dramatická povídka o vztahu a nedůvěře
Hlas v telefonu zní jako tlampač na nádraží: „…říkám vám, že ten váš má v práci milenku. Dnes večer se o tom můžete přesvědčit…,“ pak už je jen ticho.
“Haló, haló, to je nějaký omyl…!”Anděla má chuť telefon i s tou jedovatou zprávou vzít a třísknout s ním o podlahu, až by se rozlétl na tisíc kousků. Místo toho se jen bezmocně sveze na židli v kuchyni.
Nemůže uvěřit. Její Lubor? Co to říkal ten hlas? Proč by měl kdokoliv zájem tvrdit jí něco takového? Uvědomila si, že netuší, zda to byl muž nebo žena. Hlas byl něčím natolik zkreslený, že to nepoznala. Proč jen ten hovor zvedala? Mělo ji varovat, že nevidí, žádné číslo. Ale stejně, její Lubor by přece nikdy nemohl… Nebo mohl? Kde by na to vzal čas? Je věčně v práci. Když má chvilku volno, je s rodinou a někdy se Standou na rybách…, ale to tak jednou dvakrát za sezonu. Žádná milenka by nevydržela, tak dlouho čekat. Je to nějaká blbost. Ale proč mi ten někdo volal? Na každém šprochu… Ale Lubor?
Andělu začala bolet hlava. Bude si muset vzít prášek. Jestli má jet k manželově firmě, musí řídit, a to s migrénou nepřipadá v úvahu. Pojede tam vůbec? Chce to vědět? Její Lubor! Vždy spolehlivý, chvílemi až nudně stereotypní chlap, který už v ničem nepřipomínal toho krásného štíhlého kluka, kterého si před lety vzala. Doma měl na sobě tepláky a po večeři si drbal přejedené břicho. Ale do práce nosil denně oblek. Každé dva roky kupovali dva až tři nové – ve větší velikosti. Pokaždé nad tím rozpačitě krčil rameny a ptal se jí, jestli se jí líbí i tak. Vždycky ho objala a řekla mu, že ano. Že je její milovaný buřtík a že je moc ráda, že ho má. Pak pochválila ještě nové obleky a šli někam na večeři zajíst to „utrpení“ při nakupování. Tenhle Lubor a milenka?
Nevěří tomu, ale musí se přesvědčit. Chce to vědět, jinak se toho červa v hlavě nezbaví. Anděla si oblékne sukni, halenku a nazuje střevíce. Vyjede se svým vozem z garáže a vyrazí k firmě svého manžela. Až před ní si uvědomí, že ještě není večer. Zaparkuje před budovou a bezradně sedí za volantem. Má odjet nebo počkat? A na co vlastně? Hlas neřekl v kolik hodin. Její pochybnosti rozptýlil hlouček zaměstnanců opouštějící firmu. Je půl šesté. Počká do šesti a půjde dovnitř.
Nakonec vydržela až do půl sedmé, i když minuty odkapávaly pomalu jako med z téměř prázdné plástve. Měla kartu i klíče, na recepci úmyslně proklouzla co nejrychleji, aby ji nikdo nepoznal a nevaroval manžela. Před čím? Před ní – před manželkou? Anděla vyběhla do pátého patra, jakoby se nemohla dočkat. Nahoře si opřela ruce o kolena a začala zhluboka oddychovat. Právě si zpečetila svůj ortel – migréna se začala hlásit na pravé straně hlavy. Měla jet výtahem. Teď už je pozdě. Musí se co nejdříve vrátit domů do postele. Ale to by se nedozvěděla, zda měl hlas pravdu. Anděla dojde ke kanceláři asistentky svého manžela. Její stůl je prázdný. Patrně už šla domů. Je pátek, co by tu dělala… Anděla chce otevřít dveře Luborovy kanceláře. Ruka se jí zastaví v půlce pohybu, protože uslyší ženský hlas.
„Nemohla jsem se dočkat. Myslela jsem, že už to nevydržím. Pojď ke mně.“
Druhý hlas zřejmě něco odpoví a žena se zvonivě rozesměje.
„Jsi prostě skvělý! Celá hořím. Pokračuj…“
Anděla stojí za dveřmi jako opařená. Nechtěla věřit a teď to má. Její Lubor! Otec dvou dětí, živitel rodiny a on tady dovádí se sekretářkou. Anděla ho vždycky litovala, jak tvrdě pracuje. Jak byla naivní!
Její ruka se vrátí ke klice. Teď otevře ty zatracený dveře a uvidí svého manžela, jak si to rozdává s asistentkou. Anděla sleduje svou ruku – třese se. Vůbec je celá rozechvělá a vůbec to není příjemné. Do toho ten pitomý telefon. Kdo jí teď může zase volat? Snad po sté. Ona tu prožívá životní krizi a navíc cítí, jak se neúprosná bolest rozlívá po její hlavě, do každého místečka. Nemohl by alespoň ten telefon přestat? Anděla se ani nepodívá, kdo volá, jen po hmatu umlčí tiché vibrování přístroje.
Nenávidí telefony. Ode dneška. Co si počne, jestli měl ten zlý hlas v telefonu pravdu? Bude se muset odstěhovat z jejich domu? Říci to dětem, příbuzným, rodičům, přátelům…? Anděla cítí, jak se jí zastavuje srdce nad tou bolestí. Ještě ráno byl svět v pořádku. Vařila Luborovi kávu a míchala vajíčka. Plánovali víkend. Musejí posekat trávu a večer chtěli zajít přátelům na partičku karet. Co si řeknou, až zjistí, že se rozvádějí? Že si půlí sbírku obrazů a nábytek v obýváku, řeší její nové bydlení a kydají na sebe špínu u rozvodového právníka? Vždyť jí ještě ráno dával pusu!
“Neotvírej ty dveře!“ říká jí varovný hlas uvnitř. Anděla už teď ví naprosto jistě, že nechce vidět svého manžela s kalhotami u kotníků, jak zajíždí do své sekretářky sedící na stole s roztaženýma nohama. Ne, nechce! Anděla nechá cestu své ruky nedokončenou a otočí se ke dveřím zády. Odchází. Ještě má naději. Může si třeba říkat, že to nebyl Lubor. Vždyť ho ani neslyšela. Jen ji. Využije tu možnost vyměnit krutou jistotu za bláhovou naději a zachovat si domov, děti, přátele i příbuzné. Anděla se má chuť schoulit do klubíčka. Obejme se rukama a uvědomí si, že takhle nemůže řídit auto. Zavolá si taxi. Na display svého telefonu vidí asi patnáct zmeškaných hovorů. Teď nemá sílu zjišťovat, kdo ji sháněl, a volat zpátky. Při čekání na odvoz se dvakrát pozvrací.
Doma zatáhne žaluzie v ložnici, léky zapije spoustou minerálky a zaleze si do postele. Nejraději by se v ní schovala před celým světem. Zcela vyčerpaná usíná. Cítí se zrazená, podvedená. Celý její život nedává smysl, ztrácí hodnotu, kterou mu sama dala…
Omámená prášky neslyší příchod Lubora. Celé odpoledne byl na jednání u významného zákazníka firmy. Je příšerně utahaný z dlouhého řízení auta a navíc se už celé hodiny nemůže dovolat Anděle. Utěšuje ho myšlenka, že tenhle pracovní zápřah už nebude trvat dlouho. Již před měsícem přijal svého nástupce – schopného chlapíka. Pokud si všiml správně, už mu stihl svést recepční i asistentku. Nikdy ho nenapadlo, jak moc se mu uleví, když své významné pohledy začnou posílat jiným směrem. Jestli čas ukáže, že je ten mladík ve všem tak dobrý, jako ve svádění, bude moci jít Lubor do roka do důchodu. Dnes o tom chtěl říci Anděle… Kde jen může být?
Prochází kuchyní, obývákem, jídelnou, byl i v pracovně, ale nikde ji nevidí. Auto před domem také nestojí. Pro jistotu otevírá dveře do ložnice. Pokoj je zcela ponořený do tmy. Lubor po špičkách dojde k posteli a s láskou pohlédne na svou spící manželku. Migréna. Znal její návštěvy a věděl, jak bolestivý má průběh. Nedivil se, že si Anděla vypnula telefon a šla si lehnout, i když jindy mu před tím zavolala, aby se o ni zbytečně nebál.
Upraví jí starostlivě peřinu a tiše vyjde z ložnice. Tady pomůže jen čas. Zavolá přátelům a omluví je z karet. Ráno si to vynahradí a půjdou spolu na nějaký hezký výlet, čerstvý vzduch jim udělá oběma dobře. Jen aby jeho andílkovi bylo lépe. Lubor jde na zahradu posekat trávu. Ale ještě než začne, natrhá manželce květiny. Ráno jí je přidá na tác se snídaní.
Netuší, že Anděle začne chutnat až ve chvíli, kdy zjistí, že otravné vibrování telefonu v jejím kabátě, způsobil Lubor. Dojde jí, že nemohl zároveň souložit s asistentkou a telefonovat jí, že teprve jede od zákazníka. Proč jen ty dveře neotevřela…!?
Na blogu Olivie-Uzasna.cz je každý čtvrtek nová povídka. Máte přečtené všechny?;)
Zdroj foto: Pixabay.com
