Strach má každý rodič

Jako mladá (ne, že bych jí už dneska nebyla) jsem se nebála chodit setmělým lesem, tmavými ulicemi spícího města. Nebála jsem se jít po tmě na záchod, ani sednout na stopa k cizímu člověku do auta.

A pak se mi narodily děti. Nejprve jen jedno. Malinkatá holčička, která od základu změnila můj pohled na svět. Už když jsem byla těhotná, začala jsem vnímat vtíravé pocity strachu, které jsem dřív neznala. Bála jsem se návratu z večerního divadla, kdy mě od vchodových dveří našeho paneláku a autobusové zastávky, dělilo necelých dvě stě metrů. Hlavou mi běžely hrůzné představy opilého útočníka, který vyčkává ve tmě jen a jen na ten okamžik, kdy já s klenutým bříškem budu procházet kolem něho, aby mě do něj silně udeřil.

Když jsem si pak celá šťastná a rozněžnělá přinesla miminko domů. Zaplavila mě vlna lásky, která se nedá vylíčit slovy. Bylo to něco víc, než jen zaplnění dětské postýlky, která už několik týdnů čekala na svého malého obyvatele. Byla to LÁSKA maminkovská, nezměrná, dokonalá, nepodmíněná. Láska, která mi navždy změnila život.

První týden doma jsem téměř nemohla spát. Ne snad tím, že jsem neustále (tak jako skoro každá prvorodička) kojila a kontrolovala přikládáním ruky k pusince té spící krásky, zda dýchá. Nemohla jsem spát z jiného důvodu. A tím nebyl nikdo jiný než strach. Strach z toho, že jsem máma. Že mám odpovědnost za někoho jiného, než jen za sebe.

Do teď byl ten život celkem legrace. Nenesla jsem odpovědnost za nikoho jiného, než jen a pouze za sebe. Má rozhodnutí ovlivňovala jen mě. A teď to náhle bylo jinak. O tom v žádné příručce nepsali.

Bála jsem se toho, že bych o toho drobečka mohla přijít.

Ani v nejhorších představách jsem se však nemohla připravit na okamžik, který nastal, když byly mé dceři tři měsíce.

Zazvonil telefon a já ho, tak jako vždycky, s naprostým klidem zvedla. Volali z dětské poradny.

„Dobrý den paní Bulířová,“ ozvala se na druhé straně telefonu sestřička.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

Na chvíli se odmlčela. „Vy jste ještě nemluvila s paní doktorkou?“ zeptala se a její hlas zněl velmi neobvykle.

„Ne, nemluvila. Stalo se něco?“

„Já vás přepojím, vydržte.“

Její hlas zněl tak divně. Nedokázala jsem si to, během té chvíle, než nás přepojila, vysvětlit.

„Danielo, dobrý den,“ pozdravila mě dětská lékařka. „Je mi to moc líto, ale malá je nemocná. Ty testy jsou pozitivní.“

V tu chvíli se mi zastavil svět. Nevím, jestli ještě doktorka něco říkala nebo ne. Náhle jsem si připadala jako ve špatném filmu. Cítila jsem, jak se mi podlomila kolena a já se i s telefonem v ruce zhroutila k zemi. Telefon mi vypadl z rukou. Nevnímala jsem nic. Cítila jsem v sobě jen obrovskou prázdnotu, kterou během chvíle vystřídal obrovský pocit vzteku, vzdoru, smutku a hrůzy.

NE! To nemůže být pravda!

Nevím, jak dlouho jsem ležela na zemi. Netuším, zda to bylo pár sekund nebo několik minut. Nevím vůbec nic. Když jsem se z prvotního šoku trochu vzpamatovala, pomalu jsem se pokusila vstát. Šlo to těžce. Nohy, jako by mě vůbec neposlouchaly. Celé mé tělo bylo těžké a nepoddajné. Oči jsem měla plné slz.

Pomalým krokem jsem se přesunula do ložnice, kde ten můj malý andílek spal. Dívala jsem se na tu malinkatou holčičku v růžových dupačkách a říkala si, že to přeci nemůže být pravda.

„Nemůže mi umřít, ne teď, když už ji mám doma.“

„Nemůže umřít, když je tady živá a zdravá přímo přede mnou!“

Z očí se mi draly slzy a já v tichosti zavřela dveře do ložnice.

Až po nějaké době jsem byla schopná další reakce. Zavolala jsem mým rodičům, abych jim tu šílenou zprávu oznámila.

„Tati, musím ti něco říct. Posaď se….“

…..

„Ne, ta zkurvená nemoc! To NE! To přeci nemůže být pravda!“

Nedokázala jsem vydržet to zoufalství v jeho hlase a telefon jsem raději položila.

Trvalo to celé, nekonečné dvě hodiny. Dvě hodiny strachu, hrůzy, totálního zatmění a hlavně obrovského šoku.

Dvě hodiny, kdy jsem se dívala na své dítě a kdy jsem věděla, že nemá šanci přežít léčbu. Ne v tak nízkém věku.

A pak zazvonil telefon.

Volali z ordinace dětské lékařky.

„Danielo, dobrý den. Chtěla bych se vám moc omluvit. Vaše dcera není nemocná. Ve výsledcích byly červeně vyznačené pozitivní protilátky, které od vás získala. Dcera je zdravá. Strašně moc mě to mrzí. Omlouvám se.“

Byla jsem v šoku. Radost, kterou mi ta zpráva přinesla, vystřídalo rozčarování nad tím, že jsem vůbec něčím takovým musela projít.

Poznala jsem tak, jaké šílenosti a hrůzy prožívají rodiče skutečně nemocných dětí.

Rozplakala jsem se a pevně svírala toho mého andílka v náručí. Tehdy jsem se rozhodla být vždycky silnou za každé situace. Vždy věřit v zázrak života svých dětí.

A po třech letech jsem se stala maminkou po druhé. Narodila se mi druhá dcera.

Po návratu z porodnice se mé strachy opět úspěšně začaly drát na povrch.

Nemohla jsem spát. Miminko už jsem tak úzkostlivě nestřežila. Přeci jen jsem pochopila, že není nutné dělat všechno podle příruček. Že když mi první dítě přežilo, přežije mou péči i to druhé.

Spát mi tentokrát nedaly jiné myšlenky.

Bála jsem se okamžiku, kdy mi má dcera poprvé řekne, že chce jít sama ven.

„To přeci nemůžu dovolit. Co když jí někdo ublíží?!“

V hlavě se rozehrával šílený film. Strašlivý nelidský pedofilní vrah čekal už od nynějška na mé dítě. Vyčkával trpělivě roky na okamžik, kdy bude chtít jít má dcera poprvé sama ven.

„Co budu dělat?“ Myšlenky mi lítaly splašeně hlavou.

„Pořídím psa. Staforda. A vycvičím ho tak, aby dokázal mou dceru ochránit ve chvíli, kdy já nebudu moct.“ V zápětí jsem si však uvědomila, že toto není možné. Že nemůžu vycvičit psa na obranu dítěte, protože ve chvíli, kdy jiné dítě na pískovišti praští tu moji holčičku po hlavě kyblíčkem, pes by ji bránil.

Byla jsem zoufalá. Celé dny jsem nemohla spát. Tolik jsem se o své dítě bála.

Až jednoho večera, v totálním vyčerpání mi to došlo. Bála jsem se díky svým modelům. Bála jsem se svých zážitků, které jsem projektovala do svého dítěte. Bála jsem se, že jí někdo ublíží tak, jako mně kdysi rodinný přítel. A snad i možná hůř.

Toto uvědomění pro mě bylo natolik silným okamžikem, kdy jsem si řekla a DOST. Nebudu vytvářet negativními myšlenkami plnými strachu budoucnost pro sebe a pro své dítě.

Proto jsem se přeci matkou stát nechtěla!

Chtěla jsem své dítě vést k lásce a životu ve šťastném světě (vždy jsem byla idealistka). Chtěla jí rozvíjet a dávat prostor pro vlastní růst. Pro určování vlastních hodnot na základě mnohačetných podnětů. Chtěla jsem jediné. Aby byla ve svém životě šťastná a žila život podle svých představ.

A to se s myšlenkami plnými strachu neslučovalo.

Rozhodla jsem se jim více nepoddávat.

A jestli vás zajímá, zda můj strach zcela vymizel?

Ne. Nezmizel. A nebylo by to ani správné. Každý rodič se v průběhu života svých dětí vypořádává s různými strachy. Jen je potřeba rozlišovat mezi těmi reálnými a těmi, které vytváříme my sami ve svých hlavách. Strachy, které můžeme ovlivnit, se kterými se můžeme poprat, které můžeme změnit a strachy, kterými jen vytváříme bublinu negací, obav a nezdravého životního vnímání pro sebe a pro své dítě.

Je potřeba velmi pečlivě vnímat to, které myšlenky vpouštíme do svého života. Kterým dovolíme, aby se usadily v našich hlavách a ovlivňovaly tak naše životy.

Cokoliv si lidský mozek dokáže představit, je uskutečnitelné. A proto vytvářejte tu svoji realitu takovou, jakou si ji přejete mít. Pracujte na tom, abyste pro své dítě stvořili prostředí, ve kterém se může rozvíjet, růst a cítit bezpodmínečnou lásku. Prostředí plné jistoty, důvěry, lásky, prostředí milující, laskavé, citlivé a zároveň takové, kde se ctí autority a dodržují nastavená pravidla. Dítě, ať sebevíce milované, potřebuje pro svůj zdravý vývoj nastavovat hranice. Potřebuje rodiče, kteří ho svým příkladem povedou k zodpovědnosti a lásce k sobě samému. K uvědomění si vlastní hodnoty, jedinečnosti a objevení vlastní sebedůvěry.

Rodič se narozením dítěte stává přirozenou autoritou a záleží jen na něm, na jeho přístupu a jeho odhodlání, zda si tuto náležitou poctu ponese i do dalších let svého syna či dcery.

Přeji vám, ať na té vaší cestě dokážete oddělit opravdový, reálný, hrozící strach od toho, kterým ničíte sami sebe a možná i to vaše, milované dítě.

Přeji vám, ať si každý den najdete alespoň jeden okamžik, kdy si řeknete:

„Je to dřina, ale stojí to za to!“