O nutnosti zavedení veřejného knihovnictví se na Zanzibaru diskutovalo již v 50. letech minulého století, nicméně krvavé boje vedené v zemi kvůli získání nezávislosti v 60. letech realizaci tohoto projektu odsunuly na vedlejší kolej. Vznik Národní veřejné knihovny na ostrově Unguja odsouhlasila v 80. letech tehdejší vláda a Spojené státy americké se rozhodly tento krok podpořit zasláním dvou obrovských kontejnerů plných knih i s potřebným vybavením. Naneštěstí si americký partner vše na posledních chvíli rozmyslel a tolik potřebná zásilka nakonec putovala na Ministerstvo školství, kultury a sportu. Zanzibaru nezbývalo, než hledat podporu u někoho jiného. Volání o pomoc vyslyšela Velká Británie. S jejím přispěním byla v roce 1988 založena první veřejná knihovna na Zanzibaru. Knihovna byla nejprve umístěna v prostorách dnešního hotelu Serena Inn v hlavním městě, v roce 1989 byla přesunuta do oblasti Vuga blízko sídla zanzibarského soudu a konečně 18. března 2010 byla slavnostně otevřena zcela nová budova ústřední knihovny v části hlavního města nazývaného Maisara. Na výstavbě a technickém vybavení se finančně podílelo Japonsko.
V roce 1994 byla založena první pobočka ústřední knihovny v oblasti Chake Chake na ostrově Pemba. V současnosti se jedná o druhou Národní veřejnou zanzibarskou knihovnu. Do roku 2005 vzniklo na obou ostrovech dalších 8 okresních knihoven, které jsou dnes součástí tzv. výukových center, jež slouží zejména pro potřeby vzdělávání místních učitelů. Národní knihovna pořádá každý pátek informační kurzy pro děti a studenty místních základních a středních škol, na kterých jsou seznámeni s chodem knihovny a se službami, jež jim je schopna poskytnout; ve středu zase probíhá pravidelné čtení pohádek.
Veřejné knihovny spadají pod Ministerstvo školství. V roce 1993 byla jmenována Knihovní rada v čele s předsedou a vydán byl taktéž knihovní zákon. Ten stanovuje základní cíle veřejného knihovnictví, kterých by Zanzibar rád dosáhnul, ale k jejichž naplnění vede strastiplná cesta. Mezi hlavní cíle patří, pro nás zcela samozřejmé, zajištění potřebného vybavení a jeho údržba, poskytování kvalitních služeb v příjemném prostředí, poskytování adekvátních informací prostřednictvím internetových služeb, nákup knih, novin a časopisů. Knihovní rada pořádá ve spolupráci s mnoha zeměmi světa řadu kampaní zaměřených na odstranění negramotnosti obyvatel, na podporu čtení a podnícení zájmu veřejnosti o literaturu obecně. Zaměstnanci knihovní rady vedou na Státní univerzitě tříměsíční kurzy, v nichž učí zájemce základům knihovnictví.
Knihy na Zanzibaru představují stále ojedinělý jev (mluvíme o tzv. „knižním hladomoru“). Ostrov je dotován zejména knihami zasílanými prostřednictvím mezinárodních projektů, jako jsou Book Aid International, Book for Africa nebo Books Abroad. Díky nim byly například do základních škol umístěny boxy s knihami psanými jak v angličtině, tak ve svahilštině a podpořil se tak významně zájem o čtení u dětí a dospívající mládeže (ukázka, jak boxy pomáhají). S význačnou výpomocí americké ambasády byl v Národní knihovně v Pembě vybudován tzv. „americký koutek“. V tomto koutku se čtenáři mohou seznámit se vším, co je v souvislosti s Amerikou zajímá. Uživatelé tento prostor hojně využívají hlavně z důvodu možnosti využití počítačů a bezplatného připojení k Internetu. V Národní knihovně v Unguji vznikl program pro uvědomění si rizika nakažení HIV/AIDS. Dospívající jsou zváni do diskuzního kroužku, kde jsou o nemoci informováni. V knihovně vznikl samostatný stánek, kde si mohou návštěvníci volně vyzvednout různé informační materiály o dané problematice.
Zanzibar čelí, jako většina afrických států, velkým ekonomickým problémům, jež mají dopad na všechny oblasti lidského života, ať už toho veřejného nebo soukromého. Nemůžeme se tedy divit, že si knihovnictví zatím nezasluhuje tolik potřebnou politickou angažovanost. Asi 40 % základních a středních škol na Zanzibaru má svou vlastní školní, nebo alespoň třídní knihovnu. Další knihovny se nachází v deseti výukových centrech. Všechny tyto knihovny se však potýkají se zásadním problémem spočívajícím v nedostatku aktuálně vydaných knih a časopisů a zejména pak v nedostatečném hardwarovém a softwarovém vybavení. Školy nemají dostatek financí pro nákup odpovídající literatury a učebnic potřebných pro výuku. Darované knihy často obsahují irelevantní informace, s africkou kulturou téměř nesouvisející. A to nemluvíme o absenci literatury v národním jazyce – svahilštině.
Na Zanzibaru nalezneme poměrně dobře vybavené univerzitní knihovny, jež jsou ale přístupné pouze hrstce vyvolených – studentům univerzit. Dodejme, že stát se studentem jedné ze zdejších tří univerzit je pro obyčejného občana téměř nedosažitelným snem. Setkat se můžeme i s knihovnami jiných veřejných i soukromých institucí; především lobby knihovny v hotelích sloužící pro potřeby turistů jsou luxusně vybaveny.
Na vesnicích neexistují v zásadě žádné veřejné knihovny, a pokud se zde nějaká „knihovna“ nachází, pak má k dispozici omezený prostor, většinou jednu menší místnost, kde je k dispozici pár desítek starých ošuntělých knih. Zanzibar bojuje se stále vysokou negramotností obyvatelstva. Většina lidí pracuje v zemědělství, od malička je jejich hlavní a často jedinou starostí obdělávat pole nebo pěstovat plodiny. Takoví lidé nemají potřebu se učit číst nebo psát. Na Zanzibaru chybí profesionálně školení knihovníci. Počet těch, co projdou kurzem pořádaným na Státní univerzitě, je mizivý. Knihovny jsou většinou provozovány jen díky dobrovolníkům přicházejících na Zanzibar z celého světa. Míra spolupráce mezi jednotlivými knihovnami je velice nízká. Taktéž zatím neexistuje soupis publikací regionálních spisovatelů. Dosud se touto problematikou nikdo podrobněji nezabýval. Pokusy o zlepšení situace ztroskotávají kde jinde, než na nepostačujících či zcela nedostupných finančních prostředcích.
Knihovní rada děkuje všem svým donátorům za zaslané knihy, nicméně jak sám předseda uvádí, mnohem užitečnější by bylo poskytnout místním knihovnám spíše finanční obnos, aby se mohly nakoupit především publikace psané ve svahilštině, nejlépe od místních vydavatelů. Knihy a učebnice v mateřském jazyce jsou pro většinu aktivních čtenářů na Zanzibaru nepostradatelné, mnozí z nich jiný jazyk neovládají. 98 % veškerých publikací umístěných ve fondech knihoven na Zanzibaru je psaná v angličtině. Jedno je jisté, bez mezinárodní pomoci by knihovny na Zanzibaru nemohly vůbec fungovat.
Malá osobní zkušenost
Navštívit pravou černou Afriku bylo vždy mým přáním. Rozhodnutí vydat se na Zanzibar bylo zásadní a i krátký pobyt zde mi ukázal krásu i hořkosti tamního života po všech stránkách. Jako v každé jiné zemi, kterou jsem dosud navštívila, vedly mé kroky mezi místní obyvatelstvo. Měla jsem možnost strávit nezapomenutelné chvíle s lidmi z vesničky Uroa. Ač žije většina z nich pouze v dřevěných chatrčích, mnohdy bez přívodu elektřiny a vody (pitnou vodu čerpají z vesnické studny), nepotkáte člověka, který by se mračil nebo Vás nepozdravil veselým zvoláním „Jambo“. Pohostinnost zdejších lidí byla natolik příznačná, že jsem musela často s díky odmítat.
Měla jsem pocit, že těžkosti jejich života vidím jen já. Bylo šokující navštívit místní porodnici, kde jediným prostředkem k utišení bolesti byl vlídný úsměv řádové sestry, která se o chod porodnice starala. Zdravotní sestřička mi například vysvětlila, že žena po porodu zůstává v „nemocnici“ pouze 3 hodiny, poté je i s novorozencem propuštěna domů. Chod místní školy jsem zvláštním způsobem nezaznamenala. Děti byly totiž uchvácené dárky v podobně propisek, notýsků, fixů a bonbónů. Tyto drobnosti vykouzlily na jejich tvářích nepředstíranou radost, pro nás naprosto nepochopitelnou. Hlavní rozptýlení pro ně však představovala moje bílá kůže.
Ve vesnici Uroa mi bohužel nebyli schopni říci, zda se zde nachází nějaká knihovna. Navštívila jsem proto knihovnu na ostrově Changuu a menší knihovnu ve městě Stone Town. Popisovat však není co. Jednalo se vždy o jednu místnost s žalostným fondem. I za ten jsou však místní velmi vděčni. Nadšení pro vzdělání a knihy jim rozhodně nechybí.
