Dostala jsem se před časem do fáze svého duchovního vývoje, která mi popravdě přijde asi zatím nejtěžší ze všech. Naučit se sebelásce, odpouštění, lásce k životu, nebrat si věci osobně – to vše bylo strašně náročné a dodnes s tím v některých situacích bojuji. Ale brala jsem to, jako že mám špatné návyky, které mi ubližují, a proto jsem cítila velkou motivaci se jich zbavit. Jenomže jsem dospěla do bodu, kdy jsem se ze svého života pokusila všechny špatné návyky naprosto vymýtit – stala jsem se konstruktivní, až to bolí a nedošlo mi, že ten, koho to bolí jsem já. A člověk, který cítít bolest, přece nemůže být v pořádku. Bolest je destrukce. A v konečném důsledku je Vesmíru jedno, jestli tu destrukci obracíte k druhým nebo k sobě samotné a je jedno, s jak moc dobrým úmyslem jednáte. Pokud vyzařujete bolest, vrací se vám stále znovu. Dokud nepochopíte, že být za každou cenu dobrým a konstruktivním člověkem, je iluze, za níž se nemá cenu honit.
Konstruktivní ano, ale na za každou cenu
Nezávisle na sobě jsem na toto téma narazila v poslední době u několika autorů. Ty texty pro mě byly velmi důležité, abych si uvědomila, že i já sama trpím tímhle problémem. Někde jsem četla výraz “duchovní kocovina”, který poměrně přesně vystihuje, o co jde.
Člověk překlene první fáze vnitřního růstu, pochopí principy sebelásky, příčiny a následku, pochopí, že co vyzařuje, to dostává zpět a další a další moudré věci. A je to krásné, cítí obrovskou úlevu, štěstí, touhu implementovat všechny tyto krásné zásady do svého života. A je to tak dobře.
Jenomže různé knihy s návody na život, různí eso-blogeři a další guruové často píší své texty tak, jako by oni sami už nad démony lidské psýché zvítězili. Jako by po aplikaci jimi propagovaných metod již necítili vztek, hanbu, frustraci, ani nenávist nebo strach. Chovají se, jako by byly ztělesněním pochopením, láskou a tolerancí a duchovně hledající člověk nabude dojmu, že to jde. Že jde být jakýmsi nadpozemským avatarem, který rozdává moudrost a lásku, vyzařuje jen pozitivní emoce a jeho život je naplněn nadhledem a vysokými vibracemi. Ale to je hovadina.
Jenže – není snadné si to uvědomit a je ještě těžší z duchovních výšin spadnout na pevnou zem.
“Duchovní kocovina”
Sama jsem to nedávno prožívala. Duchovně jsem prodělala raketový start a díky empatii a pochopení základních vesmírných principů jsem najednou měla pocit, že nesmím být negativní, protože k tomu vlastně nemám důvod. Věci se dějí, protože je potřebuji zažít – tak proč se čertit? Neodpuštěním ubližuji jen sama sobě – tak proč cítit k někomu nenávist? Vše se nakonec vyřeší a všechno zlé je k něčemu dobré – nač tedy slzy? A když budu dávat lásku lidem kolem sebe, znásobená se mi vrátí – tak proč ji nedávat po vagónech a nemít čas na sebe?
Pokud se u výše položených otázek ošíváte, gratuluji, možná jste si právě diagnostikovali stejnou bolavou konstruktivitu, jíž trpím a pomalu a těžko se jí zbavuji já.
Protože ani to nejhlubší pochopení z nás nedělá nadlidi. I když naprosto přesně chápete, z jakého důvodu vám hoří dům, v tu chvíli, kdy vám oheň žere veškerý váš majetek, je vám to srdečně putna. A jediné, co chcete udělat je mlátit hlavou o chodník a řvát jako pominutí. Jenomže v analogických situacích v životě od rozbitého oblíbeného hrnečku, přes zrušení závažného setkání na poslední chvíli až po prohru v soutěži, jsem místo onoho pomyslného mlácení hlavou o chodník jen polkla hořkou slinu a s úsměvem a stoickým klidem budhistického mnicha přestála nepříjemnou situaci.
Skutečná duchovní síla nebolí
Vesmír ví, co dělá. To dobře dopadne. Jen neztrácet víru. Jsou to jen věci. Vše zlé je k něčemu dobré. Tuto situaci jsem měla prožít, stačí jen zjistit proč.
Tímhle vším jsem se krmila a postupem času mi odcházela záda, bolelo mě snad celé tělo. Přišla únava, vyčerpání, první nemoc vážnější než jednodenní nachlazení po dvou letech. A já se začala ptát sama sebe, co dělám blbě.
Inu coby – jsem konstruktivní, až mě to bolí. Odpouštím, protože moje duše ví, že je to tak správné. Nenervuji se, protože moje duše ví, že je vše v pořádku. Jenomže mysl to zrovna v tu chvíli neví, emoce taky ne a o tělu už vůbec nemluvím. Mysl a ego mají chuť se argumenty bít. Emoce mají chuť běsnit či truchlit. A tělo je napjaté jako struna, aby všechno tohle vykonalo. A nad nimi stojí přemoudrá duše a těmhle třem káže, ať toho nechají.
Jsme jenom lidé
Ta duše má do značné míry pravdu. A jsou na světě lidé, kteří mají v celé své bytosti klid a mír i tehdy, když jim řežou nohy. Jenomže tihle lidé obvykle žijí v kláštěrech vysoko v horách a daleko od civilizace. My, kteří se lopotíme den za dnem v lidském mraveništi západní civilizace jen těžko můžeme nalézt nekonečnou všeúrovňovou harmonii ze dne na den, ba kolikrát ji nenalezneme ani za celý život.
To pochopitelně neznamená, že bychom se o to neměli pokoušet – ale nemá cenu dávat průchod jen konstrukci, po níž touží duše. Vše v přírodě, v celém Vesmíru je duální a i my jsme duální. Jíme i vyměšujeme, spíme i bdíme – a někdy milujeme a usmíváme se, zatímco jindy hážeme talíři a nadáváme, že by se červenal i předseda dlaždičského cechu. Je to normální a je to v pořádku. Jenom je to někdy sakra těžké přijmout – že dokonalost neexistuje a že všechna ta duchovní moudra mají svou hloubku a smysl jedině tehdy, když do nich dáváme celou svou bytost. V opačném případě se mučíme a nutíme, mrzačíme sami sebe, vysíláme destrukci a plnými hrstmi ji pak dostáváme zpět, z čehož jsme ještě více zmatení.
Je to v pořádku…
Tato slova teď z velké části píši sama sobě. Je třeba se naučit říkat ne, i když to znamená odmítnout pomoc. Je třeba nebát se vlastních emocí, ale projevit je. Jinak se uloží, vstřebají do těla a začnou působit neplechu. Je třeba naučit se odpočívat. Je třeba nebát se chtít za svou práci odměnu a nebát se požádat o pomoc či radu. A je v pořádku dělat chyby. Je v pořádku nebýt vždy usměvavý a perfektní, je v pořádku jednat podle pocitů, které v nás situace vyvolává. Na analýzu je čas potom. Je v pořádku být člověkem a tedy duální bytostí.
Doufám, že nejsem jediná, kdo tato slova potřeboval slyšet a komu trošku pomohla se nezbláznit:)
Kdo jsem?
Jmenuji se Lúmenn. Jsem osmadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu web Posel světla. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte moje “vílí doupátko” v Brně na Běhounské 22, kde si můžete vybrat ze široké nabídky esoterického zboží, šperků, mandal, kamínků a ručně vyráběného zboží. Můžete se mnou také posedět u čaje a nechat si vyložit karty. A pokud to máte do Brna daleko, mrkněte na můj eshop.
