Firemní vánoční večírek: Když vztahy a tajemství vyplavou na povrch
Firemní vánoční večírky by se měly zrušit. Dívat se na opilé kolegy, když jste střízlivá, je opravdu za trest. Ještěže přes svátky člověk zapomene alespoň část těch trapasů, co se tu odehrávají.
Sleduji účetního Mrkvičku, jak klečí u nohou recepční Dity a maňáskem, co sebral z výzdoby, a snaží se jí dostat pod sukni. Dita se tomu blbě směje a vysílá vyzývavé pohledy k ajťákovi Lukášovi. Vím, že se jí líbí, ale také vím, že ten je v hledáčku snad každé svobodné ženské tady z té firmy. Všechny ale mají smůlu, protože já jsem včera viděla Lukáše s nějakou černovláskou s obrovskými brýlemi. Drželi se za ruce a něčemu se smáli před výlohou hračkářství. Tak to asi nebyla ségra.
Ještěže já jsem na tom lépe. Mám Mirka. Teda částečně. Ale brzy ho budu mít celého, alespoň mi to slíbil. Už se rozvádí. A až se rozvede, tak to oznámíme i tady v práci. Teď to nejde. Kdyby se to domákla manželka, měl by u rozvodu peklo a oškubala by ho jako kohouta. Říkal mi to a já mu věřím. Má doma hroznou megeru. Co ta se mu nadělá naschválů už jen kvůli dětem. Nechápu, jak s ní mohl žít. Teď už bydlí naštěstí sám. Bohužel beze mě. Jak jsem říkala, musíme to tajit. Doma kvůli dětem a manželce, tady kvůli kolegům. Mirek je totiž náš šéf.
Dívám se na improvizovaný parket uprostřed vánočně vyzdobené vinárny a sleduji Mirka, jak tančí s Olgou z marketingu. Ona má na sobě tak upnuté šaty, že hrozí jejich detonace snad i při hlubším nádechu. Myslím, že na to čeká polovina mužského osazenstva, včetně Mirka. Chtěla jsem s ním také tančit, ale odmítl mě.
Zašeptal mi do ucha: „To nejde, beruško, všichni by na mně poznali, jak po tobě toužím. A to si přece nemůžeme dovolit.“
Pak zmizel s kolegou Hradským k baru. Odtud se vrátil s Olgou a od té doby si ji vine na hruď. Není už to nějak dlouho? Rozhodnu se vstát. Půjdu Olgu vystřídat. Když může s ní, tak to půjde i se mnou. Není spravedlivé, aby mě pořád takhle odstrkoval. Zvedla jsem se. Jak jsem se postavila, shodila jsem na zem židli. Ozvala se hrozná rána a všichni se otočili ke mně. Omluvně jsem se usmála a pokrčila rameny. A pak jsem si zase sedla. Já jsem tak blbá!
Mám pocit, že všichni a všechno rozhoduje za mne. Teď to byla židle. Jindy je to Mirek, jeho děti, manželka, kolegové. Pořád beru na někoho ohledy. Jen kráva dokáže slíbit, že odveze lidi z večírku a musí se tu nudit sama a střízlivá.
„Verunko, co vy tu tak sama? Pan šéf se tak dobře baví, vlastně všichni se veselí a vy tu tak sedíte a vypadáte smutně,“ při slově „smutně“ na mne Jaroušek z obchodního málem upadne. Dýchá mi do obličeje směs piva a whisky, kterou je velkoryse hostil Mirek na baru. Sami by si ji neobjednali. Škrti.
„Pojďte si se mnou zatančit,“ podává mi ruku.
Jdu. Ne, že by se mi chtělo, ale budu aspoň blíž u Mirka.
Když dojdeme na parket, všimnu si, že Mirek zmizel. Asi šel zpátky k baru. Nechám Jarouška, aby si mě přitáhl trochu blíž, než je nutné. Třeba Mirek uvidí, že jsem žádoucí i pro jiné, když nesedím v koutě jako pecka. Rozhlížím se po parketu. Už je po půlnoci a začíná to tu řídnout. Světla pohasla, hudba hraje pomalejší kousky a my rozšlapáváme poházené konfety a flitry z šatů kolegyně Pavláskové. Když dneska přišla, třpytila se jako diskokoule. Nedala se přehlédnout a ten její výstřih také ne.
Jaroušek se snaží konverzovat, ale já vzpomínám na slova své babičky. Když jsem jí ukazovala fotku Mirka, podívala se na ní a řekla mi: „Ten s tebou, děvenko, nezestárne a děti nevychová.“
Zeptala jsem se: „Proč, babi? Je moc hodný. Rozvádí se, plánujeme společné bydlení, a s dětma to umí úplně fantasticky…“
Babička jen pokývala hlavou a odložila fotografii na stůl: „Ale není rozvedený, nebydlí s tebou a vztah musíš tajit… Ne, ne, holčičko, to není muž pro tebe. Má příliš mnoho zájmů a nestálé srdce.“
Hrklo ve mně. Jak to může babička říci? Je mi 33, jsem sama s dcerou. Já potřebuji, aby to byl ten pravý!
„Letos mi slíbil, že budeme na Vánoce spolu. A to už přece něco znamená,“ horlím se za Mirka.
Babička se na mne podívala smutně: „Ráda bych se mýlila, Verunko. Uvidíš sama. Přála bych ti, abys našla muže, o kterého se můžeš opřít. Tenhle před překážkami uhýbá. Ten není pro tebe…“
Až mi při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech. Kde je ten Mirek? Musím s ním mluvit. Potřebuji se ujistit, že naše plány platí. Že na štědrý den budeme spolu a pak už pořád. My a naše děti. Moje dcera má Mirka ráda už teď. Bude nám to fungovat. Vím to! Babička se tentokrát spletla. Nakonec, nemládne…
„Chtěla bych si jít sednout,“ pošeptám do ucha svému tanečníkovi.
„Cože?“ zařve Jaroušek do mého ucha.
„Musím si odskočit,“ zahulákám podle jeho vzoru.
„Aha!“ Jaroušek kývne a s náznakem úklony mne propustí.
Vyrazím směrem k záchodkům. Otevřu lítačky a ucítím chlad z venku, jak kuřáci courají sem a tam. Mirek nikde není. Možná šel taky kouřit. Zatím si odskočím. Na WC je aspoň teplo. Obě kabinky jsou obsazené. Z jedné se ozývá hlas diskokoule Pavláskové: „Viděla jsi, jak šéf jede po Olze?“
„Viděla. Je to dost nechutný,“ odpoví druhá kabinka.
„Ještě minulý týden se tahal s tou Pavlou z obchodního. Že si nedá pokoj. Tři děti na krku a on se takhle spouští,“ poznávám Irenu z účtárny, „Ty jsi s ním taky chvíli chodila, ne?“
Ztuhnu. Jak tři děti? Já vím jen o dvou. A Pavla? Bojím se pohnout, abych se neprozradila, a zároveň to nechci slyšet. Mirek? Můj Mirek? To přece nemůže být pravda! Cítím, jak se třesu.
„Má toho rozjetýho víc. Víš, že s naší Veronikou asi čeká sviště?“
„Jak jsi na to přišla? Celý večer si jí nevšimnul. Osahával kde koho a hlavně tu Olgu. To by si Verča přece nenechala líbit.“
„Nepije. Proč asi? Prý, že řídí. Si myslí, že jsme dnešní,“ rýpne si diskokoule.
„Chudák Veronika. Jak jí to mohl udělat?“ lituje mě Irena.
„To máš hned,“ obě se zasmějí a synchronně spláchnou. Chci zdrhnout, ale nohy mám jak přilepené. Mirek je děvkař? A všichni to o něm vědí? Včetně mé babičky? Jen já jsem slepá a hluchá?
Otevřou se dveře kabinky: „Veroniko!“ Irena se podívá na mě a pak na třpytivou kolegyni a ještě jednou na mě.
„Co tu děláš?“ zeptají se unisono.
Na obou je vidět rozpaky, v očích mají otázku: „Kolik toho slyšela?“
„Všechno. A těhotná nejsem,“ rozbrečím se. Cítím slzy, jak mi tečou po tvářích a ničí mi make-up.
V tu chvíli jsou u mě.
„Verunko, my to tak nemyslely. To bylo jen takový tlachání. Znáš to.“
„To, že to na tebe zkoušel, byste si asi nevymyslely a jak dneska jel po Olze, jsme viděli všichni. Jsem blbá.“ Hlasitě smrkám do kapesníku.
„Můžeme ti nějak pomoct?“ zeptá se Irena.
Zavrtím hlavou, „Ne, díky, zavolám si taxík.“ koukám do zrcadla na tu spoušť ve svém obličeji a utírám si slzy.
Kolegyně spěšně vyklidí pole. Umyji si ruce a vyjdu ven. Lovím z kabelky mobil a hledám v seznamu taxík.
Naproti záchodkům jsou šatny. Je tu šero a šatnářka nikde. Ještěže si pamatuji, kam dala můj kabát. Obejdu pultík a zamířím mezi věšáky. Na konci řady najdu svůj svrchník a šálu. Sundám ho a uvidím Mirkův obličej mezi nahýma prsama Olgy. Zalapám po dechu. Olga vykřikne a snaží se zakrýt. Mirek dělá, že se nic nestalo: „Ty už jdeš domů?“
„Jo, jdu. Ale ty se koukám, zdržíš,“ neodpustím si jedovatou slinu.
„A co je ti do toho?“ vyrazí ze sebe Olga.
Podívám se na Mirka. Dívá se na nás jako by se bavil.
„Nic. Jen včera měl tu samou hlavu mezi mýma nohama,“ ucedím a chci odejít.
Slyším hluboký nádech. „Ty komedie! Co to kecáš? Mirek chodí se mnou!“ Olga se na mě zezadu vrhne a vyrve mi hrst vlasů.
Šíleně to bolí. Přesto se zastavím a řeknu: „Jasně s tebou a taky s diskokoulí Pavláskovou, Pavlou z obchodního, se mnou, pořád je ještě ženatý, někde si upletl třetí dítě a bůhví, kolik nás v tom jeho harému vlastně je.“
Olga na mě chvíli zírá a pak se vrhne na Mirka. Zatímco já ronila na záchodě slzy a toužila zalézt zahanbeně do nory, aby nikdo neviděl mou hanbu, ona se proměnila ve fúrii. S šíleným řevem začala Mirka tlouct. Nejdříve pěstmi a pak někde našla tašku a začala do něj bušit tou kabelou:
„Já ti dám, že miluješ jen mě. Já ti dám, že budeme spolu. Komu jsi to ještě sliboval? Která je další? Tak mluv, dokud můžeš!“
Mirek se nejdříve snažil Olgu chytit, ale to se mu nepodařilo, tak si aspoň kryl hlavu.
„Neblbni, vždyť se nic nestalo,“ Mirek se chabě pokouší situaci zachránit.
„Jak nestalo?“ podivím se, „Co se nestalo?“ vztek začal bublat i ve mně.
„Tak kolik nás je?“ vykřikuje Olga a nepřestává bušit.
„Prosím tě, nedramatizuj. Jinou nemám. Prostě jsem jen Veronice o nás ještě nestihl říct!“
Mirkovi evidentně došlo, že já ho tlouct nebudu a tak si vybral Olžinu stranu.
Olga, celá udýchaná, chvíli přestane. Podívá se na mne. Co já na to.
„Vánoce? Ty jsi jí sliboval Vánoce? Děláš si srandu?“ Olga praští ještě jednou Mirka do hlavy taškou a pak jí podá mně. „Na, bouchni si taky. Měla jsem taky slíbený Vánoce i Silvestra.“
Olga odejde zpátky do vinárny, rozrazí lítačky a zařve dovnitř: „Pojďte si prohlédnout největšího kurevníka firmy! Komu Mirek ještě slíbil společné Vánoce?“
Mirek úplně ztuhne, „Olgo, neblbni. To nemůžeš!“
Z vinárny se všichni seběhnou do šatny. Mladičká kolegyně z marketingu s upřeným pohledem na Mirka, svěsí ramena: „Mně je taky slíbil,“ šeptne a otočí se zpátky k lítačkám.
V tu chvíli mi to dojde. Babička měla pravdu. Tenhle chlap se mnou nezestárne. Je to hajzl a ona to poznala jen z fotky. Já musela prožít tohle drama, abych prohlédla. Vezmu tašku, kterou mi dala Olga, dojdu k Mirkovi a majznu ho pořádně po hlavě. Uleví se mi. Mám chuť si ránu zopakovat, ale Olga mi vezme tašku z rukou. „Jsi na něj moc měkká,“ konstatuje a přetáhne Mirka pořádně po zádech.
Nechci se na to dívat. Moje modla se tu válí na podlaze a nechá se mlátit od ženský. Je konec. Jdu se domů vybrečet. Ale aspoň ho nebudu marně čekat ke štědrovečerní večeři. Jak je vidět, stejně by nepřišel.
Zdroj foto: Pixabay.com
