Nemám e-shop. Časopis je dávno hotový. Začaly prázdniny, počasí je tak akorát a kroužky a povinnosti žádné. Mám spoustu volného času. Mám najednou tak volné ruce jako snad nikdy dřív. Každý den vstávám s tím, že dneska konečně začnu. A každý jdu spát s tím, že snad zítra. V čem je háček? Já vlastně ani nevím, s čím mám začít. Jak smysluplně využít všechen ten náhle nabytý čas.
Je mi vlastně krásně. S e-shopem jsem odřízla obrovskou kouli u svého kotníku. Na časopise jsem odvedla obrovský kus práce a zpětná vazba čtenářů je velice dobrá. Umyla jsem okna, vyčistila auto a vyplela zahradu. Rozkoukala jsem seriál Až po uši, pořád máme napečeno, naložila jsem ořechy na ořechovku a otevřela časopis o bydlení. Ale tak nějak žádné hlubší záležitosti. Říkám si, že jdu vlastně v rytmu přírody, odpočívám, nabývám sílu, chvíli prostě nic neřeším a jsem.
Ale děsí mě jedna věc – jak tenká je hranice mezi odpočinkem a flákáním? Kdy ze mě bude ta klasická mamka na mateřský, co si kvůli dětem ani knížku nepřečte? Ne, není to tak, že bych neměla do čeho píchnout. Naopak, můj den je plný aktivit. Ale jejich význam pro budoucnost je takový… no řekněme hospodářský. Moje existence zaručuje existenci mých dětí a pohodlí mého muže. Nechci říct, že to není důležité. Naopak. Jen vím, že jsem vedle téhle své maminkovské funkce zvládala dělat i něco perspektivního pro mě samotnou. Jasně, má nehynoucí láska k dětem mi možná zajistí, že mě jednou nešoupnou do ústavu, ale prostě něco úplně jen tak sobecky dělat pro sebe sama. Takže co se nabízí?
ČASOPIS
Časopis je venku a já mám vypnuto. Je ve všech větších trafikách po celé republice. Osud dalšího čísla je ještě ve hvězdách. Já nefunguju. Mám prázdniny. Ale měla bych. Časopis bude v prodeji jen do konce měsíce, pak ho trafiky vrátí. I když je to pololetník a mohl by tam být do listopadu. Potřebovala bych “zapnout”. Přehodit se z pisálka na marketéra, hledat alternativní prodejní místa, hledat inzerenty pro další číslo. Udělat širší výzkum mezi čtenáři. Mít k dispozici statistiku prodeje a vymýšlet, jak za nula peněz prodat lidem SLOU MAGAZINE.
Je to vlastně docela začarovaný kruh. Máme tu časopis, který je fakt dobrý. Je o tom, jak nepodléhat trendům, zbytečně neutrácet. Jenže trendy a utrácení chtějí inzerenti. My je nemáme. Proto nemáme peníze na propagaci. Proto o nás pořád ví jen málo lidí. Proto časopis stojí 130 Kč. Proto je těžké ho prodat. Proto je těžké ho zviditelnit. Chtělo by to zamyslet se.
Hodím si pár poznámek na papír. Jenže v týmu jsem nováček a rozhodně ne vlivný. Trochu se to ve mně mele. Má cenu si tady psát na papír nápady a snažit se něco měnit, něco dělat, když mě o to nikdo vlastně nežádal? Jenže jaký smysl měly ty hodiny práce na časopise, za kterým si vážně stojím, pokud se neprodá a další číslo nikdy nevyjde?
Šťourám se v marketingu, hledám, jak sestavit dobrý byznys plán. Hledám recept na úspěch.
Možná začnu tím, že se vlastně zeptám, jestli o moje nápady někdo stojí.
Jestli mě vlastní e-shop něco naučil, tak rozhodně to, že je fajn spolupracovat s někým, ale naprosto nezbytné je držet si odstup, nadhled, vlastní život. Nikdy nechodit dál, než kam jít skutečně chci nebo můžu. Souznít s kolektivem, nebrat na sebe hlavní roli, dokud mě o to někdo výslovně nepožádá.
Musím si zavolat s šéfredaktorkou a obchoďačkou. Tím začnu. Ať mám jasno v tom, jaká role mi v tomhle scénáři přísluší.
NOVINAŘINA
V Kondici mi vychází konečně článek o Hygge. Nic pro vyznavače fenoménu. Ale jestli vás to něčím zaujalo a zklamalo zároveň, myslím, že to je článek přesně pro vás. Hygge nejsou jen svíčky a umělé úsměvy. Hygge může být vážně hodně inspirativní. Ale spíš tak nějak na duchovní rovině. Z toho mám radost. Najednou si uvědomím, že teď na ničem nedělám. Vlastně mi to i vyhovuje. Jsem volná. Můžu číst, co chci, psát, co chci. Ale zároveň se bojím. Bojím se lenocha v sobě, co vymění práci za seriál v televizi. Přijdu si trochu trapně. Před nedávnem jsem vykřikovala, jak psaní je moje budoucnost, jen se zbavím e-shopu a vrhnu se na to. Teď víc než měsíc e-shop nemám a nenapsala jsem ani čárku.
Mám pár témat. Mám pár kontaktů. Ale točím se v kruhu. Komu mám co nabídnout? Jak? Měla bych si projít stará čísla. Budu asi muset do knihovny. Odkládám to ze dne na den, z týdne na týden. Začínám se vlastně asi flákat. Ale mám vypnuto. Netuším, jak začít. A tak zkusím to nejjednodušší řešení – i když se mi to nezdá jako téma pro Kondici, nabídnu ho prostě Kondici. Výchovná selhání rodičů. Aspoň budu mít chvíli čas vymlouvat se, že čekám na odpověď. Téměř obratem dostanu odpověď – “Je to pecka, pošli do 17.7.” Wow, tak to by šlo. Končím s flákáním.
Dalšímu časopisu se ozvu, až si přečtu stará čísla. Dalšímu, až si přečtu aspoň to jedno, co jsem si koupila. Zase to odkládám.
“Hele, víš, jak jsme se bavili, jestli bys nepsala pro Instinkt? Tak teď by se to fakt hodilo,” píše mi kamarád. Připojuje mail na šéfredaktorku a přidává instrukce. Jo. Přesně tyhle nakopnutí miluju. Když se motáte v kruhu, nevíte, kde začít, a tak neděláte vůbec nic. A pak se to rozsekne tak nějak samo. Jdu na to. Za pár dní mám zadaný první článek.
Líbí se jim můj styl. Žádný life style, žádná Maminka nebo Betynka. Selský rozum. Stará dobrá novinářská práce. Znova si uvědomuju, že jeden z nejlepších kroků svého života jsem udělala tenkrát v 21, když jsem drze napsala do Týdne, že tam chci pracovat, že dělám ve fakultním časopise a zajímá mě, jak se dělá reálná žurnalistika. Bylo to náročný, občas mi bylo zle, když jsem si vzpomněla, že mám jít do práce. Občas jsem to nenáviděla. Odcházela jsem po roce a půl totálně zdeptaná. Pálila jsem mosty za prací v médiích a měla pocit, že kdekoliv jinde si ze mě sednou na zadek.
Už nikdy jsem si potom nestěžovala na stres. Většina lidí netuší, co je stres. Byla to škola.
O pár let později jsem byla jediný spolupracovník tiskového oddělení, který někdy pracoval v novinách. Jakože dlouho a opravdu. Ne jako stáž. Ne jako externí pisatel.
O pár let později jsem zjistila, že to psaní mi narozdíl od všech mých zářných kariér jde. Že s ním si dokážu vydělat a nemít pocit, že kdyby si někdo spočítal přínos mé práce, nebo kdyby nebyl líný a něco si udělal sám, byla bych na dlažbě.
“Ševče, drž se svého kopyta,” zaznělo mi tenkrát v hlavě nad účetní uzávěrkou e-shopu. Taky návštěvnost stránek výrazně zvyšovaly jen nové příspěvky na blogu. Je čas vrátit se na začátek.
BLOG
Udělám si z něj lék na flákání. Když aspoň parkrát za týden něco napíšu, nebudu se tak úplně flákat. Když člověk nemá žádné velké povinnosti, je to nejtěžší udržet si sebedisciplínu. Nezabít čas aktivitami, které můžou počkat nebo jsou dokonce úplně zbytečné. A tak to udělám. Promažu staré příspěvky. Hodím si do wordu témata podle fotek v telefonu. Zkusím blog trochu naplnit. Pak to rozhodím mezi nejbližší kamarádky a uvidím, co ony na to. Pak to případně zkusím rozšířit dál.
Mám vypnuto. Nedokážu vymýšlet strategie. Vlastně ani nevím, co s tím blogem chci dál dělat. Píšu ho, protože mě baví. Hodně se u něj směju. Hodně vzpomínám. Z původního fňukání matky na mateřské je obyčejný lidský příběh obyčejné holky.
No tak tohle vyřeším, až zase posbírám energii. Teď budu prostě psát a sbírat názory. Ono se to nějak vyvrbí.
Jsem v útlumu.
Ale snad se tak úplně neflákám:)
