Začínám psát blog na kterém mi opravdu moc záleží, věnovala jsem to mé mamince, s kterou jsem se rozloučila 24. května , přesně na můj svátek.Začínám ho psát již 29. května, tedy pár dní po rozloučení, dříve než jsem plánovala, protože musím využít šance, že syn je mimo domov a jeho úžasný počítač s velkým displejem je volný a zároveň doufám, že u počítače se zrovna , když na něm píšu neprojeví nějaká vada, byl by to zákon schválnosti a vím, jistě, že bych psala na počítači naposled. Můj oblíbený malý notebook jsme museli reklamovat a syn to komentoval tak, že se ani nediví, že hrozně zacházím i s mobilem, že displej mám věčně upatlaný. To má pravdu, ale copak za to,můžu, že když zrovna něco dělám v kuchyni, volá kamarádka, kterou jsem dlouho neslyšela, tak sáhnu po mobilu a nějak si neuvědomím, že zrovna nemám čisté ruce. Psát na mobilu delší texty to nedám, vždy tam mám překlepy a vzpomenu si na jednoho známého, který taky nemusel psát dlouhé texty na mobilu, ale napsal jeden zajímavý krátký text. Jeho šéf udělal nějakou recenzi na nějaký výrobek, to není důležité a ten si povzdychl,jak chtěl napsat šéfovi, že tak povedenou recenzi, už dlouho nečetl a co napsal, spíše doplnil mobil za něho a cituji ” že tak podvedenou recenzi už tak dlouho nečetl”. Druhý den přišel do práce a kolega ho chytil na chodbě a ptá se ho , jestli má něco proti šéfovi a můj známý vykulil oči, tak mu kolega vysvětlil, jakou SMS poslal šéfovi. Nakonec to vše dobře dopadlo, asi to byl přece jenom dobrý šéf anebo měl sám zkušenost s překlepy v SMS. To jsem odbočila, abych vysvětlila, proč blog nikdy nebudu odvahu psát na mobilu. Mnohé napadne, proč rozloučení zrovna na můj svátek, odpověd je naprosto jednoduchá, žádný chlap, omlouvám se vyjímkám, si nepamatuje datum vaší svatby, tak matně urči, když se narodily Vaše děti a ty od malička jsem je učila znát datum jejich narození, když šli s tatínkem k lékaři, byli pochváleni jak jsou šikovní, brzy pochopili, že je to nutné , aby to znali aspoň oni.
Rozloučení s maminkou zařizoval můj úžasný starší bratr se svojí ženou, kteří měli většinu péče o maminku na starost a to samé před léty se starali i o tatínka.Navíc před pár lety se švagrová se stala ” přechodnou” pěstounkou , spíše bych to nazvala krátkodobou pěstounkou, kdy například nějaká žena nechce z nějaké příčiny svoje miminko, tak Hance zavolají, zda se o něho nemůže postarat. Omlouvám se, Hanko, že to možná říkám ten postup zkresleně, to nevím, ale je moc hezké , že ty miminka nemusí do kojeneckého ústavu, protože tam ji při nejlepší vůli nemůžou dát takovou péči jakou jim, dáš ty. Je fajn, že vlastně vzdávám hold všem ženám a nejen ženám i jejím partnerům, kteří chápou co jejich ženy dělají a taky jim často pomáhají.A zrovna v tu dobu, kdy připravovali rozloučení, jedné krásné miminko předávali adoptivní mamince, takže se ani nelze divit, že bratr rozhodl, že rozloučení bude v pátek 24.5. a volal to zrovna mému muži, ten položil v klidu telefon a volá na mě , tak to rozloučení bude 24.5., sledujete, vlastní muž se termínu nedivil, tak co bych chtěla po bratrovi. A v tu chvíli jak mi to muž říká, kdy bude rozloučení, tak jenom říkám,no to je hezký to mám zrovna svátek a můj muž se probudí a povídá no to je blbý, domluv se s bráchou, zda se termín nedá změnit. No nešlo to, protože dětí mého bratra se hodně rozlétli do světa a 24. května si zabukovali letenky. Začínám se děsit délky blogu, protože tohle je vlastně předmluva. Jak na to, přemýšlela jsem o tom, jak to uchopit a začnu tímto, většinu života se velká část lidí míjí a to nemyslím, že se nepotkají fyzicky, ale myslím, co se týká citů. Jak je často vidět, že Jarča má ráda Petr si Jarči nevšímá, protože jeho zajímá Zuzana, atd. Je velká klika, když se potkají dva ve správný čas na správném místě a zamilují se, je to nádherný pocit, většina z nás by chtěla tento pocit zažívat pokud možno co nejdéle, ale moudrá příroda to zařídila trošku jinak,bud to okouzlení přejde v lásku nebo prostě vyprchá a pokud to přejde v lásku, tak za chvíli nejsou dva, ale přijde na svět dítě. Sice jste ho chtěli oba dva, ale od počátku vám dávám zabrat, hlavně v noci, já nevím, čím to je, že nemoci se projevují hlavně v noci,. Nechci, ale popisovat vlastní rodičovské peripetie, to je kapitola sama od sebe. Chci zavzpomínat na svoje dětství, na maminku.Moje maminka byla praktická žena, pocházela z vesnice, z pěti dětí , na dnešní poměry hodně děti , na tehdejší poměry co do počtu dětí ničím vyjímečnými nebyli . Moje babička se měla co ohánět, tak k tomu vedla i svoje dcery, aby byly dobré hospodyňky. Já jsem z třech dětí, mám dva starší bratry a mamince jsem se narodila, když ji bylo 35 let a tátovi 41 let, od malička jsem více tíhla k tatínkovi, protože mi vypravoval příběhy, naučil mě mít rád historii a chodili jsme spolu často i sami na vycházky, když jsme přišli z vycházky, maminka měla něco upečeného, co si budeme povídat, brala jsem to jako samozřejmost, že je tady někdo, kdo vyvařuje, pere, a peče. Moje mamka sama mi to v dospělosti řekla, že se uvědomuje, že se mnou měla třeba více mazlit,ale,, že už někdy nemohla jak byla unavená. Uplynuly roky a já sama jsem se stala mámou dvou dětí, dcery a syna a začala jsem si uvědomovat, že to se mnou neměla jednoduché, když chtěla ,abych si uklidila pokoj a já přitom měla rozečtenou tak báječnou knihu a to přestával pro mě existovat svět a měla jsem pocit, že vstupuji do toho příběhu a tak jsem nechápala, proč zrovna je důležité uklidit pokoj, vzpomínala jsem na ní, když syn měl rozehranou počítačovou hru a byl tak do toho děje zabrán a tak podivoval. co po něm vlastně chci uklízet, zrovna když ta hra tak krásně graduje.Přesto, že jsme si vždy ve všem tak nerozuměli, jsou tu dvě pěkné vzpomínky, ale nejsou to jenom moje vzpomínky, ale byly to vždy i vzpomínky mojí maminky.
Ta první vzpomínka je stará už 33 let, ten čas letí. Občas i život vypadá, že něco opsal z červené knihovny. Na začátku prosince roku 86 krátce po Mikuláši, to jsem byla již tetou a naproti seděl klučina s maminkou a povídal jí, že se toho čerta vůbec nebál, protože vypadal jako strejda. Tak sem se usmála nad uvažováním toho prcka a vystoupila jsem z metra, abych přestoupila na metro trasy A a oslavil mě mladý muž, trochu zajíkavě, přiznám, že si každé slovo nepamatuji, ale co si pamatuji, že to byl pěkný popleta, když jsem mu řekla, že jedu do kina na Angeliku a krále, tak mi pravil. že je to pěkný film, že se mu líbí černovlásky a historie
Egypta je úžasná, spletl si Angeliku a Kleopatru, tušíte dobře je to můj muž a letos budeme spolu 32 let První rande bylo naprosto úžasný, druhý bylo hrozný, nepřišel, večer volal, že musel někomu pomáhat a až¨mnohem později se přiznal, že rande zaspal a nebyl hloupý, protože pochopil. že bych tuto omluvu v tu danou chvíli nevydýchala. Můj muž sloužil na Štědrý den na telefonní ústředně v Praze- Těšnova já jela na svátky domů do Tábora. Doma jsme si rozdaly dárky a mě prostě napadlo, že půjdu přes celé město , na nádraží, byla tam telefon či ústředna to fakt už nevím , zavolat svému princi, jak se mi po něm moc stýská. Táta zahudroval, že ani nevím, jestli se dovolám, ale k mému velkému údivu mi mamka řekla, že je venku hezky a že spolu hezky projdeme na Štědrý den a tak jsme vyrazily, venku lehce padal sníh, všude byl klid, procházeli jsme sídlištěm v oknech jsme viděli vánoční rozsvícené stromečky a protože to jenom přece trochu klouzalo, tak se mě máma chytila, vím,že jsme po cestě toho moc nenamluvily, já jsem uvažovala jestli se dovolám a uslyším hlas mé lásky, protože jsme šli přes celé město, tak zhruba po hodině došli na nádraží a dovolala jsem se, můj budoucí muž byl mile překvapený a já vyšla od telefonního automatu celá šťastná, že jsem slyšela hlas mé lásky. Do dnes nevím, co se mezi mnou a maminkou v tu chvíli odehrálo, jestli jsem ji nakazila svým štěstím nebo to byla kouzelná atmosféra toho večera. A od té doby každý následující Štědrý den vzpomínala na tuto vycházku,jak se jí líbila.
A tak nyní ke druhé vzpomínce, je leden a je mi, kolem 14 let, takže vzpomínka ještě starší než ta první . Byly jsme na vycházce s maminkou v Klokotech neměli jsme to tam daleko. Všude bylo hodně sněhu a byl už podvečer a vraceli jsme se kolem hřbitova, který je v Klokotech domů a protože všude leželo hromady sněhu, tak jsem doslova plácla do sněhu a začala jsem dělat anděla ve sněhu a k mému překvapení moje maminka, které v té době táhlo už na padesátku, taky sebou plácla do sněhu a máchala rukama a smála se, tomu jako malá uličnice, nevím jestli jsem ji někdy tak hlasitě a bezprostředně slyšela smát, A anděla udělala ve sněhu. moc pěkného Až nyní si uvědomuji, že jsme měli navzájem měli velkou kliku, když jsme si navzájem uvědomovaly, že jsme si navzájem v tu chvíli velmi blízké, protože i na tuto vycházku maminka moc ráda vzpomínala.
Je 24.května 2019 stojím se svojí rodinou, starší bratr Standa se svojí rodinou a pochopitelně i druhý bratr se svojí rodinou u hrobu, abychom uložily urnu do hrobu, než si vzal slovo Standa, tak mi přišel ukázal kapesní vydání bible, kterou táta daroval máme, když spolu chodily, nebyl si jistý zda je to jeho písmo, ano bylo to písmo táty,tak tu bibli uložil i s urnou do hrobu k tátovi a požádal mamku za odpuštění,pokud jsem jí něčím ublížily a domluvil a já si představte našla v sobě sílu promluvit a začala jsem na ní vzpomínat, jak jsem šli na Štědrý den volat a jak mamka nadšeně dělala anděla do sněhu. Tak mami, určitě se máš dobře, táta tam už dlouho čeká a ukaž tam nahoře, jak se dělá pořádný anděl ve sněhu. Většinou když jsem psala dopis nebo pohlednici, tak jsem se loučila se slovy.Měj se dobře. Tvá dcera Jana