Astrologie jako disciplína se vyvíjela zpočátku postupně společně s astronomií. Pradávné civilizace jsou toho důkazem. Uměly skvěle pozorovat hvězdnou oblohu, dovozovat zákonitosti bez použití dnešní techniky s takovou přesností, že nás to dnes uvádí v úžas a chováme k těmto lidem nezměrný obdiv. Obvykle ti samí lidé, v dobách dávných civilizací, predikovali z těchto zjištění ještě něco dalšího než pouhé vesmírné zákony. Odvozovali z těchto zákonitostí i důležité aspekty lidských životů. Astrologie s astronomií šli po tisíciletí společnou cestou. Pravda, byla období, kdy se vzdalovaly více či méně, ale nikdy nebyly tak daleko jako nyní.
Zdá se, že věda, která si dělá nárok na první místo v kategorizaci toho, co je jí ověřené je jediné správné a možné, hájí astronomii před astrologií měrou vrchovatou. Jaká to škoda. Je to podobné, jako kdyby jedno ze společně vyrůstajících dvojčat, po té, co vystuduje vysokou školu, nahlíželo shora na to druhé, které „má jen učňák“ (ne že by se tak v některých případech nedělo). Přitom vysoká škola není zárukou ničeho, co by ten druhý nemusel nutně vědět či umět. Jde jen o jiné úhly pohledu, které vycházejí ze stejné matrice.
A tak je to podle mého názoru právě s astrologií a astronomií tak, že ač vycházejí ze stéjného zdroje, (ostatně z něj vychází úplně všechno čim jsme obklopeni, včetně nás) nekomunikují spolu, a to zejména díky té „učenější“ astronomii. Ta si usurpuje nárok na toho chytřejšího. Je to totéž, což se bohužel také často děje, jako když se tělu přisuzuje větší význam než duši. Duši je totiž složitější zkoumat vědeckými metodami než tělo. Existuje nespočet medicínských oborů, které se zabývají tělem, ale obory, které se zabývají duší bychom napočítaly na prstech jedné ruky. Proč tomu tak je? Naší době vládnou exatní vědy, tedy vědy, které pracují s důkazy. Paradigma musí být ověřeno. Naše těla fungují na principech, které lze poměrně dobře definovat, ověřit a zařadit do tabulek. Ověřování je statisticky mnohem lépe proveditelné než u našich duší.
Duše je neviditělná. Ještě jsme nedospěli do stádia, kdy jsou všichni schopni přijmout a tím padem připustit fakt, že existují neviditelné energie. A přitom v mnoha právě vědních oborech s tím nemáme problém. Vidíme snad elektřinu, nebo mobilní signál a přesto nepochybujeme, že existují. Vidíme jen jejich účinek a výsledek jejich působení.
A právě tak to je s astrologií a naší duší. Známe planety, které mají své energie a víme, jak to souvisí s našimi životy. Tedy ti, kteří tomu věří. Je zajímavé, že většina lidí si přečte ty nicneříkající horoskopy, které se otiskují v každém časopise, který nemá s astrologií nic společného. Avšak ti samí lidé pak velmi často popřou, že tomu věří. Co je tedy za tím, že všechny toto téma přitahuje, ale pak se velmi radikálně vymezují ti, co tomu věří a ti, co astrologii odmítají. Jde o vhled, o to dát si tu práci se s astrologií hlouběji seznámit.
Tak jako nemůže existovat tělo bez duše, tak jak se říká ve zdravém těle zdravý duch, tak si dovolím konstatovat, že astrologie nemůže existovat bez astronomie a astrolonomie neví, o co přichází, když astrologii dehonestuje či neguje. Tak jako si vážím astrologů, kteří se systematicky věnují své práci a poznávání stále větších zákoutí souvislostí planet, jejich postavení a pohybů s našimi životy, tak upřímně smekám před astronomi, kteří dokáží „vidět“ tak daleko a dovozovat tak úžasné poznatky o vesmíru.
Jistě není náhodou, že symbóza naší duše s tělem je nastavená tak jak je. Že jedno ovlivňuje druhé, že až když plně pochopíme fungování svého těla a připustíme a příjmeme existenci naší duše, „pustí nás to dál“. Pak se stane jakýsi „zázrak“. Prostě už víme. Už nehledáme odpovědi, oni k nám přicházejí. Chce to jediné. Ptát se. Když jsem studovala filozofii, bylo to první, co nám pan profesor sdělil. Filozofie, jako základní věda, je založena právě na tomto principu. Kladení otázek – hledání odpovědí. To, že přicházejí sami, na určitém prahu poznání sama sebe, poznáme až mnohem později.
Psychologie vychází z medicíny, jako exatní vědecké disciplíny, avšak poté se ubírá trochu jinými cestami. Jde právě o tu neměřitelnost duše, které je ústředním bodem psychologie. Proto shledávám velmi blízkou spřízněnost duše a astrologie, obě jsou obestřeny zvláštním tajemstvím. To tajemství spočívá v tom, že nevíme se sto procentní jistotou jak to je. A to my lidé máme rádi na jedné straně tajemno, na druhé jistoty. Čteme tedy ty zmíněné zpopularizované horoskopy, které nám poskytují iluzorní představu o tom, co by se nám ten den mohlo stát, tedy to malé tajemno a současně negujeme fungování kvalifikované astrologie, kde pokud si neuděláme čas na její pochopení a přijetí, neshledává většinová společnost právě tu jistotu jejího fungování.
Naše tělo spolu s duší je takový malý soukromý vesmír. Astronomie a astrologie definují zákonitosti toho velkého vesmíru – Uneversa a jeho vlivu na náš soukromý vesmír. Vydáme li se na cestu poznání astrologie, astronomie i svého těla a duše nesmírně nás to obohatí a poskytne nám to jednak hlubokou pokoru před stvořitelem této dokonalosti a současně nám toto poznávání dodá klid, že vše je tak jak má být. Že sice máme své životy ve svých rukou, ale jen do jisté míry, a to co nás přesahuje je řízeno čímsi velmi moudrým, čemu když se oddáme s plnou důvěrou, vždy nás povede tím nejlepším možným způobem v duchu miliony let fungující filozofie stvoření.
Bylo by fajn, kdyby dokázala astronomie přijmout astrologii jako svoji rodnou sestru, stejně jako kdyby medicína přijala existenci duše jako nedílnou a v mnoha ohledech prvořadou entitu naší existence. Pro naše životy však myslím postačí, pokud přijmeme odpovědnost za tu část našich životů, kterou můžeme ovlivnit a tím pádem budeme žít v souladu se zákony universa. Tak se budeme nejlepší možnou měrou podílet na fungování jak našeho tak celého vesmíru.