Dneska vám povím jeden příběh s jedním zamyšlením…
Před dávnými časy byla na světě hora GEN.
Tato hora byla opředená mnohými legendami, a tak není divu, že si o ní lidé hodně povídali a předávali si o ní příběhy, ať už ty skutečné, nebo dobarvené.
Jedny příběhy ji líčily jako horu krutou a nemilosrdnou. Druhé o ní mluvily jako o HOŘE všech hor, matce všech vrcholků světa. Jiné příběhy o ní mluvily jako zemské učitelce, která prověří sílu každého poutníka, který se s ní utká…
Na opačném konci se světa se jednoho rána vzbudila žena. O existenci hory Gen neměla do toho dne ani ponětí. Nějaká hora opředená legendami ji vůbec nezajímala: svých starostí měla až dost. Její Život se jí rozpadal pod rukama, jedna rána stíhala druhou a ona už začínala být na pokraji sil.
Když se toho rána probudila, neměla už ani sílu vstát. Měla pocit, že jí Život hází klacky pod nohy a ona nedělá nic jiného, než je stále a dokola přeskakuje, obchází, odklízí ze své Cesty, aby se píď za pídí posunula o kousek dál. A přitom už vůbec neměla sílu vstát… chtěla jen padnout na zem a zůstat ležet…
Vlastně ani pořádně nevěděla, kam jde. Když tak toho rána přemýšlela, co by jí kromě jejího dítěte donutilo vstát z postele, neuměla ani najít jiný důvod, který by ji dal ono „PROČ“. Ještě nedávno tam uvnitř cítila nějaké volání, nějakou touhu, ta ale s každou další překážkou slábla a slábla, až se stala téměř neslyšitelnou.
To ráno toužila po jediném: chtěla jen zavřít oči a spát. Spánek byl tím bezpečným ostrovem všedního dne, kam se chodila schovávat, aby neviděla ty klacky na své Cestě. Už nechtěla vidět ani jeden jediný klacek. Už nechtěla otevřít oči, aby se nemusela dívat, jak se její Život ocitá v troskách…
Toho rána už neměla sil. Neměla sil bojovat, neměla sílu se bránit a vzdorovat, křičet a bouchat okolo sebe v zoufalé beznaději a strachu z toho, co ten další den přinese.
Neměla sílu otevřít oči a hledět kupředu, protože se bála, co jí budoucnost přinese. Když se ohlídla zpátky, viděla svou zářivou a úspěšnou minulost jako ve snu… jako by to ani nebyl její Život, ale Život někoho jiného. Tolik se toho změnilo! Kolik neštěstí, nemocí, ztrát a pohrom je potkalo… Je vůbec možné za jeden jediný Život prožít tolik bolesti?! Kolik bolesti může člověk unést, aby se nezbláznil?? Existuje vůbec nějaká hranice?
Nevěděla. A možná to ani vědět nechtěla. Raději. V obavách, aby nedostala odpověď, kterou by snad raději ani nechtěla slyšet. Přála si jen ležet v posteli, usnout a přečkat další den. Její dítě ale bylo jiného názoru… „Maminko, vstávej…“, volalo na ni. Nachystala dítěti snídani a sobě kafe. V hlavě měla prázdno. Poslední sílu z Těla vysála poslední špatná zpráva… další důležitá část jejího Života se ocitla v prachu… Je to možné? Říkala si…
Dnes ale neměla sílu bojovat. Ani neměla sílu vzdorovat. A tak udělala něco, co do té doby ještě neudělala… sedla si tiše vede svého dítěte a nechala vše plynout… stala se pozorovatelem své bolesti, své tíhy a svého žalu. Sledovala tu utrápenou ženskou, kterou se stala a bylo jí jí samotné líto. Měla skoro až chuť se pohladit po vlasech a obejmout, aby na chvíli nebyla na všechno sama…
Vzala si do ruky mobil a bezděčně brouzdala zprávami. Přišla si tak odpojená od toho, co viděla… jako by tam ani nebyla. Najednou její zrak upoutal příběh nějaké ženy… Byla úplně obyčejná, ale z jejích očí zářilo něco, co tak dobře znala… co jí bylo tak moc povědomé… Nevěděla, co to bylo, ale cítila po dlouhé době silné nutkání něco udělat. A tak se začetla do jejího příběhu…
Příběh té ženy začínal jako příběh kteréhokoliv jiného člověka. Prostě normální holka, která začala po škole pracovat ve velké korporaci na dobrém místě a dobré pozici se skvělými vyhlídkami na kariérní růst. Na fotce viděla mladou usměvavou ženu, kterých okolo sebe vídala stovky. Dnes a denně je potkávala v práci, jak ve svých sladěných outfitech a botách na podpatcích sedaly ke svým počítačům, aby odvedly svůj denní příděl práce. Nikdy ji vlastně nenapadlo pořádně přemýšlet, jaký Život asi žijí, jestli jsou spokojené, nebo co s nimi bude za 20–30 let.
Stejně tak by asi bez všimnutí prošla kolem této ženy, kdyby jí neupoutaly ty její oči… byly tak plné čehosi, že se to nedalo přehlédnout! Četla její příběh dál se zatajeným dechem… žena v něm popisovala, jaký Život žila do doby, než jí zastavilo vyhoření v práci. Jak pracovala do úmoru, až jednoho dne její Tělo nebylo schopno vstát… jak vyčerpala všechny své baterky, svou životadárnou sílu na něco, co ji vlastně až tak nenaplňovalo…
Ve svém příběhu psala o tajemné hoře GEN. O hoře, která leží na samém konci světa, tam, kde lidé chodí spát se slepicemi a vodu si tahají z řeky. Psala o hoře, která je opředená legendami a pověstmi a před kterou domorodí obyvatelé varují každého cizince, který se k ní přiblíží. Popisovala horu, jejíchž vrcholek je skrytý v mracích a jehož úpatí zdobí řada křížů těch, kteří se vydali na svou pouť na tajemnou horu poprvé a naposledy. Popisovala, jak i ona zatoužila spatřit tuto horu, o které se pravilo, že kdo na ní přežije a vrátí se živ, už nikdy nebude stejným člověkem…
Se zatajeným dechem četla o síle hory, která zastavila nejednoho silného poutníka, kterého srazila na kolena. Četla o domorodcích, kteří každé ráno při úsvitu pokleknou čelem k této hoře a klaní se před její silou a velikostí. Četla o příbězích této tajemné hory a o jejích pokladech, které prý nejsou vidět a nelze si je odnést v rukou, ale které poznáte, když je uvidíte. Četla o rituálech zdejších lidí, kdy dospívajícího člena svého kmene posílají k této hoře, aby ona ho svou silou prověřila a buď spolkla, či vrátila dospělého svého kmeni. Přišlo ji to natolik kruté a fascinující… tak živoucí a skutečné, že zatoužila se k té hoře vydat sama.
Četla příběh oné ženy, která prodala veškerý svůj majetek, zahodila své postavení a celý svůj Život nacpala do jednoho kletru, aby se s ním mohla vydat pod vrchol téhle hory. Představovala si tu ženu, jak nechává vše za sebou a vydává se na svou Cestu, bez pout k domovu a k minulosti. Představovala si její lehkost i tíhu, s jakou vše musela opustit i strach, který nejspíš musela cítit… Dokázala by to i ona sama? Nechat všeho, co ji svazuje a vydat se tak bláhově na Cestu? Jde tohle vůbec udělat, když má člověk tolik povinností? Když má rodinu? Byla přesvědčená, že v mládí by neváhala… ale co teď? Teď už je přece velká a má zodpovědnost. Na nějaké sny už je velká a musí zajistit živobytí pro své dítě. Už nesmí riskovat, ale potřebuje se chovat jako zodpovědná matka. Vždyť co by to tomu řekla její rodina a její známí, kdyby zahodila své postavení a svou roli a riskovala všechno pro …. Pro co vlastně? Ani nevěděla… kdysi dávno tam uvnitř byl nějaký sen, ale těch spousta životních pohrom a zkoušek a bolestí ji přiměly vidět svět reálněji, bez těch růžových brýlí, které kdysi tak ráda nosila.
Stejně ale po celý den nemohla tu horu dostat ze své hlavy… Představovala si v myšlenkách, jak moc je asi ona hora velká? V čem je její síla? A proč se o ní říká, že je v jejích útrobách skryt poklad, který nejde vidět i přesto, že ho každý pozná, když se ho někdo dotkne? Hlavou jí vířilo tisíc myšlenek… a ona chtěla znát odpověď na všechny. Vlastně ani nepostřehla, že ji samotnou ten příběh pohltil natolik, že jí v mysli přenesl do vesnice na úpatí i s krosnou na zádech… ten den ještě nevěděla, že i ona se vydává na setkání se svou horou, které mělo přijít už brzy…
Pokračování zase příště. 🙂
s Láskou Lenka