Sebeláska
Právě jsem nachystala článek na téma sebelásky a sebe přijetí. U otázek v článku postačí, pokud na ně upřímně každý z nás odpoví sám sobě.
Co v mém životě znamená sebe přijetí a sebeláska? Co pro mne znamená čas pro mě samotnou /samotného? Jak mohu přijmout samu sebe se vším, co ke mně patří? Jak mohu opravdu vědět, kdo jsem, když neznám samu sebe?
Před mnoha lety, těsně před tím, než jsem se na plno začala věnovat osobnímu rozvoji a sebe přijetí, tyto otázky ke mně létali ze všech stran. Hodně jsem před těmi přibližně 14 lety na tyto otázky neměla odpověď a ve mně samotné se pralo mnoho pocitů a emocí. Často jsem slýchávala, že mám být sama sebou, ale nevěděla jsem, nebo jsem si myslela, že nevím jak? Dnes vím, že jsem bála sestoupit do vlastního nitra – proč? Protože jsem se bála, že na povrch vyplave to, co nechci vidět a slyšet. Pak mi do cesty přišla kniha Miluj svůj život a vlak se začal pomalu rozjíždět. Vydala jsem se tak, krok po krůčku, na cestu vlastního sebepoznání a bylo mi víc než jasné, že vystoupit z toho vlaku jen tak nepůjde.
Když se řekne sebeláska, pak si stále mnoho lidí si pod tím představí sobeckost, ale jsem přesvědčena o tom, že jde pouze o pletení pojmů. Přijetí sama sebe není úkol, který splníme na lusknutí prstů – je to běh na dlouhou trať, respektive na celý život. Ano, jsem přesvědčena o tom, že je třeba se osobnímu rozvoji, sebelásky a přijetí sama sebe věnovat na celé své cestě životem. Každý z nás prochází různými životními etapami. Mě samotné dlouhou dobu trvalo, než jsem pochopila, že nejprve musím skutečně začít sama u sebe – odpustit, přijmout a makat. Za těch mnoho let, kdy se věnuji osobnímu rozvoji, jsem nikdy nelitovala toho, že jsem na tu cestu nastoupila. Nebudu tvrdit, že ta cesta je jednoduchá, někdy člověk musí sáhnout opravdu hodně hluboko a musí vylovit to, co není zrovna příjemné. Většinou to, co se nám nechce řešit je skutečně hodně hluboko a někdy se na tu danou věc bojíme podívat – proto to tlačíme někam, kde to nebude tolik vidět.
Jak jsem již psala, mnoho lidí si sebe přijetí a sebelásku plete se sobectvím. Berou to tak, že čas, který si stanovím pro sebe je skutečně něco sobeckého a nechci se věnovat lidem kolem – jako je třeba rodina, přátelé atd…Je však třeba uvědomit si, že tím časem sama pro sebe rozhodně nezanedbávám ty, kteří jsou v mém životě důležití.
Při koučování se často setkávám s tím, že klienti vůbec neví, jak čas sami se sebou trávit a hlavně se i bojí být sami se sebou. Mnoho z nich tak raději po celém dni, kdy dorazí domů, okamžitě pouští rádio nebo televizi – proč? Většina těchto lidí tyto přístroje pouští pouze jako zvukovou kulisu jen pro to, aby měli pocit, že doma nejsou sami. Nebo když cestujete po městě, například tramvají nebo autobusem. Když se v těchto dopravních prostředcích rozhlédnete, kolik lidí kouká do displeje mobilního telefonu – setkávám se na svých cestách i s tím, že lidé i na krátkých úsecích v MHD mají na kolenou rozložený notebook a koukají do obrazovek. Kolik z nás vnímá ta místa, kolem kterých např. zmíněnou tramvají jedeme?
V současné chvíli sama pro sebe pracuji s knihou Umělcova cesta, kde jsou doporučeny i schůzky s umělcem. Tyto schůzky jsem si velmi oblíbila. A co to vlastně znamená? Probudit vnitřní dítě v nás samých a vyrazit například sami se sebou na procházku do oblíbeného parku, na výstavu nebo někam do kavárny či čajovny na čaj nebo kávu. Ale bez knihy nebo mobilního telefonu. Jen sami se sebou a užívat si toho, co je v tom přítomném okamžiku a užívat si čas pro sebe.
Moc ráda si užívám volných chvil, kdy mohu být chvíli sama. Mnoho lidí se mne stále ptá, jak jsem dosáhla toho, že umím být i sama a k mnoha činnostem nepotřebuji ani partnera? Tvrdou prací na sobě, která opravdu nikdy nekončí. V mém okolí je i mnoho lidí, kteří nenalezli ani odpověď na otázku „Jak mohu být spokojen/a bez partnera?“ Pro mnohé je ta představa života bez partnera či partnerky děsivá. Proč? Důvodů může být mnoho, ale stále dost lidí neustále potřebuje být ve společnosti někoho druhého právě proto, že se bojí být sami se sebou, aby z jejich nitra nevyplavalo něco, co tam někam hluboko ukryli právě proto, že to nechtějí řešit. Ty strachy a obavy. Mnoho lidí běduje, že vedle sebe nemá partnera nebo partnerku a mnoho z těchto lidí má pocit, že jim něco chybí. Pokud „hledáme lásku“, pak tím dáváme najevo, že nemáme právě tu lásku – lásku sami k sobě. Zkusme sestoupit do vlastního nitra a nechme tuto lásku vystoupit z vlastního středu.
Je dobré si uvědomit, že pokud sami sobě neumíme dát bezpodmínečnou lásku, pak jí nenajdeme ani od druhých. Co v našem životě znamená bezpodmínečná láska? Potřebujeme skutečně k tomu, abychom přijali sami sebe, nějaké podmínky? Proč? Je třeba si i uvědomit, že přesně tu lásku, jakou můžeme dát sami sobě, nám nikdo jiný dát nemůže a také nám jí nikdo nemůže vzít. Je třeba si i uvědomit to, že jsou různé druhy závislosti a závislost na vztazích může být právě jednou z těch závislostí. Existuje i závislost na hledání partnera a to nám škodí stejně jako závislost na vztahu s člověkem, který již dávno nefunguje. Co značí naše hledání partnera za každou cenu? Je to jakýsi projev pocitů nenaplněnosti, je to i jiný způsob toho, jak můžeme říci – co to se mnou vlastně je?
Pokud propadneme neustálému nutkání hledat partnera, je to skutečně velmi nebezpečné a přináší nám to mnoho pocitů, kdy pak máme potřebu se neustále sami sebe ptát – „Copak nejsem dost dobrý / dobrá?“ Mnoho lidí se za každou cenu snaží udržovat partnerský vztah, který nefunguje, který nás nenaplňuje a uráží nás. Je ale třeba si uvědomit, že to není projevem sebelásky.
Někdy je lepší být sám / sama se sebou. Znám poměrně mnoho lidí, kteří chodí z jednoho vztahu do druhého – jeden den jeden vztah ukončí a téměř okamžitě se tzv. po hlavě vrhají do vztahu nového. Zpočátku jsem to nechápala a ptala jsem se proč? Avšak za nějakou dobu jsem to pochopila, tento typ lidí se bojí vlastní přítomnosti. Znám i takový typ lidí, kteří po rozvodu volí samotu a znám i mnoho žen, které se zvládnou postavit na vlastní nohy – sami se uživí a nemají potřebu si vytvářet závislost na někom druhém. Manželství se mnohdy stává zvykem a pro mnoho žen je symbolem ztráty svobody. Dříve byly ženy vedeny k sebeobětování pro dobro manželství, a proto v dnešní době mnohé ženy raději zůstávají samy, než aby ztratily svou nezávislost. Partneři i partnerky jsou zrcadlem toho, čemu sami věříme. Často hledáme pocity lásky a vyrovnanosti u druhých, ale druzí nám mohou pouze zrcadlit vztah nás samých k sobě samým. Abychom se pohnuli z místa, musíme ten vztah sami k sobě začít vylepšovat.
Je potřeba si uvědomit, že láska pramení z našeho vlastního nitra. Často však hledáme toho pravého nebo tu pravou, který/á za nás vše vyřeší. Těmi pravými bychom se měli stát my sami.
Pokud nemáte právě teď partnerský vztah, pak odbourejte to, že jste odsouzeni k samotě. Považujme to za příležitost k vytvoření života, o jakém se nám doposud nesnilo. Mějme rádi sami sebe, nechme se vést naší vlastní intuicí i životem tam, kde je skutečně naše místo. Nechme padnout všechny naše bariéry, užívejme si našeho života co nejlépe a nezapomínejme se věnovat sami sobě. Čím? Třeba tím, že si uděláme čas například na procházku, meditaci nebo cokoliv jiného, kde můžeme být chvíli sami se sebou.
A co chci říci závěrem? Nezapomínejme sami na sebe, nezanedbávejme se a dopřávejme si – byť krátké – chvilky sami pro sebe.
